Organizovaný štítkový chaos

Jejich práce by měla skončit příští rok v dubnu. „Teď jsme asi v polovině. Zda-li se termín dokončení zvládne, se ukáže na konci listopadu, kdy by měla být zkompletována levá, tedy mnohem pracnější, část tohoto díla," říká Tomáš Bárta, který si prý ani na okamžik nepřipustil strach z toho, že se mu do rukou dostává jeden z národních klenotů. „Strach nebyl na místě. Jen jsem stále v němém úžasu nad tím, co Probošt dokázal. Navíc, jak jsem již řekl, na tom pracuje tým lidí. Například támhle David pracuje na drahách, které jsou poháněny článkovými řetězy. A drah je jednadvacet," ukazuje restaurátor do rohu dílny s poukazem na to, že všechny práce se prakticky pohybují ve stejných technologických mantinelech, které byly běžné v době vzniku betlému.

Při bližším pohledu na různé dřevěné hřídele, ozubená kola, postavičky a části budov, které sem tam, jakoby ledabyle, leží na poncích dílny, vyvstává otázka, zda v tom restaurátoři nemají zmatek. Betlém je totiž vytvořen z přibližně třech tisíc součástek. „Možná se to někomu může zdát jako chaos, ale je to chaos organizovaný. Každá, byť sebemenší, součást díla má dvoji evidenční kartu. Dokud tak visí štítky, tak je to dobré," říká s úsměvem Tomáš Bárta a vrací se k technologii restaurování. Ta podle něj z větší části kopíruje rukopis samotného tvůrce.

Lokomotiva nebo parní stroj?

Například na povrchovou úpravu se používá včelí vosk s příměsí karnabua a na fixaci retuší slouží roztok šelaku. A lepení? „Ani zde nepoužíváme nové technologie. Vystačí nám kožní klih. Na druhou stranu, pokud je to nezbytně nutné, tak si sem tam pomůžeme i moderní technologií. Té využíváme minimálně," říká restaurátor, kterého v následujících týdnech s týmem spolupracovníků čeká osazování levé části betlému v nově vybudovaném třebechovickém muzeu.

„Jedná se o velice náročnou etapu. Spasování totiž nebude vůbec jednoduché. Teprve při něm se ukáže, zda jsme odvedli dobrou práci. Ještě před započetím restaurování se ukázalo, že dno celého díla je značně zprohýbané. Museli jsme ho proto vyrovnat," dodává muž, který takřka obden naráží při restaurování na taje, které po sobě ve svém celoživotním díle Josef Probošt zanechal.

A nejenom na taje. „Sem tam narazíme na poznámky, které si Josef Probošt na dřevo psal," dodává Tomáš Bárta a bere do ruky část mechanismu, kde se na spodní straně skví ručně psaná poznámka „lokomotiva".

„Takhle si Probošt pospal část betlému, který představuje parní stroj. Každý den se to sice nestává, ale opravdu občas na podobné poznámky narazíme. Většinou se jedná sice o drobnůstky, ale jsou kouzelné," dodává muž, kterého do úžasu dostávají i poznatky, které během práce vyplouvají na povrch.

Souběžně s restaurováním totiž probíhá historický průzkum, kdy se odhaluje, co nikdy nebylo odhaleno. „Snažíme se třeba přijít na to, co se s betlémem odehrávalo do doby, než se narovnal. Původně byl totiž betlém rohový. Co však Probošta vedlo k narovnání, to se zatím přesně neví, ale třeba na to jednou přijdeme," uvedl Tomáš Bárta, který již při restaurování rozlouskl leckterou záhadnou minulost tohoto díla.

Téměř osudová cesta do Montrealu

Například, že figurky, které budí poslední dobou iluzi, že nikdy nebyly určeny pro pohyb, se hýbaly a naopak. „Také se pokoušíme zmapovat, co všechno s betlémem udělaly různé cesty. Betlém totiž nestál původně na jednom místě, ale Josef Probošt, a posléze i František Skřivan, s ním cestovali po okolí," uvedl restaurátor a dodal, že paradoxně betlému uškodila jeho nejdelší cesta – ta v roce 1967, kdy putoval na výstavu Expo do kanadského Montrealu.  Právě tato cesta betlému jak pomohla, tak ho také málem pohřbila. Betlém totiž cestoval přes moře  a tato pouť se stala takřka tragická.  „Po návratu se dílo ještě vystavilo na Pražském hradě. Ještě před touto výstavou však musel betlém projít rukama restaurátorů. Vezměte  si, že byl po dobu pobytu na moře vystaven nejenom vlhku, ale i těžkým klimatickým podmínkám. Navíc tenkrát byla v Hamburku stávka a téměř měsíc se k němu nikdo nedostal. A do toho ještě pražilo nesnesitelné slunce, které mělo za následek to, že na několika místech klih povolil. Musel to být smutný pohled, když se znovu betlém podíval na světlo boží," zabrousil do historie restaurátor, který si neumí představit, že by na zakázce dělal sám.

Nejhorší je uvést sama sebe v omyl

„Restaurování není žádná one man šou, ale práce týmová. Vím, že Probošt tomuto dílu obětoval nejenom rodinný život, ale také veškeré své finance.  Paradoxně práce v kolektivu je mnohem lepší. Nehrozí tu riziko uvést sama sebe v omyl. Mám tady konfrontaci s jinými názory," poodkryl roušku spolupráce  Tomáš Bárta, jež si někdy připadá jako sám Probošt. Kvůli zakázce totiž několikrát týdně pendluje mezi třebechovickým muzeem a hořickou dílnou.

A co je podle Tomáše Bárty na restaurování betlému nejtěžší? „To takhle nelze říct, každá práce je svým způsobem složitá, teprve ten celek vytváří betlém. Například figurky jsou naprosto  fenomenální. A mechanika, kterou pro Probošta dělal Josef Friml, tak to je skutečně neskutečně filigránsky provedená práce. Je vidět, že se nad dílem sešli tři, na svoji dobu nadstandardně nadaní lidé," vzpomenul restaurátor fakt, že kromě Josefa Probošta na díle pracoval jak řezbář Josef Kapucián, tak i mechanik a sekerník Josef Friml. „Po technické stránce se jedná o opravdový unikát," dodal Tomáš Bárta s původním kolem, které rozpohybovalo celý betlém, v ruce.