Na jedné straně hřib smrkový, křemenáč osikový nebo holubinky jako známá klasika, na druhé straně vzácné druhy jako hřib přívěskatý, pavučinec fialový, hřib kaštanový, kozák topolový nebo lopatička kyjovitá, krásná žlutá houba, která se objevila na Vrchlabsku. Výběr hub, které lidé můžou nacházet v podkrkonošských lesích, je opravdu pestrý. "Lidi se o houby hodně zajímají a houbaření je pro ně v mnoha případech výrazná volnočasová záležitost," říká trutnovský mykolog Petr Kuráň.

Podle něj Češi patří mezi nejvášnivější houbaře na světě. "To jednoznačně. Podobné to mají i ostatní slovanské národy, hlavně na východ od nás. Dost houbaří i Italové a letitou tradici mají houby také u asijských národů, hlavně v léčitelství a pěstování na vývoz," přibližuje situaci ve světě.

CO ROSTE NA ZAHRADĚ

Na nedávné výstavě hub v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově se pochlubili mykologové 270 druhy hub. Poskytovali také rady lidem, kteří ukazovali, co jim vyrostlo na zahradě, ve fólijáku, v květináčích. Zajímali se, co je jedlé, co nejedlé, jak si rozšířit jídelníček, jak se neotrávit, čemu se vyhnout.

"Chtějí si rozšířit obzory nebo pestrost jídelníčku. Proto se zajímají o další druhy hub vedle hřibovitých. Opakovaně máme hodně dotazů na holubinky. S nimi to je komplikované. V Česku roste několik stovek holubinek. Mezi nimi neexistuje žádná jedovatá, ale automaticky to neznamená, že jsou všechny jedlé, spousta jich je nejedlých," popisuje.

Na zahradách podle Kuráně nejčastěji rostou lidem žampiony nebo bedla zardělé. "V květináčích bedličky, ve skleníku to jsou typy řasnatek, na trávníku voskovky," vyjmenovává.

PORADÍ PO E-MAILU NEBO TELEFONU

Pokud si lidé nejsou jistí tím, co nasbírali do košíku, měli by se obrátit na někoho zkušenějšího nebo využívat mykologické poradny, dostupné na internetu, Facebooku. "Lidé by neměli konzumovat houby, které dobře neznají. Sbírat ale můžou i ty, které tolik neznají, pokud je nebudou konzumovat a zjistí u odborníků," radí.

Mykologové pomáhají s identifikací hub po telefonu či mailu. "Když houby opravdu rostou, jako třeba nyní, tak mi lidé volají. Ptají se i na běžné druhy, chtějí si něco ujasnit, ujistit se. Hodně je zajímá, jestli jsou houby, které našli, jedlé. Radit po telefonu nicméně bývá složité, formulace typu: je to takové bílé, nám moc nepomůže. Potřebujeme vědět, kde houba vyrostla, v jaké nadmořské výšce, na jakém typu půdy, v jakém lese, u kterého stromu," vysvětluje.

Přesto lidé často přeceňují mykologické znalosti. "Co houbař, to jiný názor. Stává se nám, že dostaneme fotku hub, které někdo snědl a po dvou dnech se ptá, jestli jsou jedlé. To už je dost pozdě. Vyplývá to z neznalosti,“ poukazuje na špatný příklad Petr Kuráň. "Češi jsou schopni zaměnit muchomůrku zelenou za holubinku či bedlu. A klidně naservírovat známým jedovatou houbu a potom předstírat, že to otrava z hub určitě nebyla. Jsou také lidé, kteří s houbami experimentují. Ty už považuji za kamikadze," říká.

Štvou ho lidé, kteří chtějí jen prozradit místo, kde houby rostou a pak je tam jedou jednorázově vysbírat. "Lidé se domlouvají, protože se dozvěděli, že na druhém konci republiky rostou houby a pak u jednoho lesa vidíte třicet aut najednou. "To se nám nelíbí. Už si neuvědomují, že nadšený houbař či amatérský mykolog chodí do lesa v průběhu roku a svá místa si pečlivě hledá. Bádá, učí se… Nejlepší je, když si lidé houbařská místa objevují sami," tvrdí.