O dekriminalizaci homosexuality usilovala v době první republiky skupina lékařů a právníků. Lékaři argumentovali tím, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit, právníci poukazovali na to, že homosexuální jednání neporušuje ničí práva, naproti tomu že zákon vytváří podmínky pro vydírání. Za celou dobu existence první republiky se nepodařilo přijmout nový trestní zákon, a homosexualita tak zůstala trestná.

Po vzoru stalinského Sovětského svazu, který homosexualitu považoval za buržoazní jev a její kriminalizace využíval pro vytváření sítě informátorů z řad homosexuálů, v paragrafu 241 nového trestního zákoníku stálo: „Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“

Když Jana Kociánová dospívala a začala si uvědomovat, že se liší od svých spolužaček, které byly paf z nového učitele, zatímco jí se líbila učitelka, přestala být homosexualita trestná. Na konci roku 1961 vstoupil v platnost nový trestní zákoník, jehož paragraf 244 stanovoval trest „jen“ za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví mladší 18 let, styk za úplatu a za styk, který budil veřejné pohoršení.

I nadále však byla homosexualita považována za úchylku a zůstávala tabuizovaná.

A NAJEDNOU SE TO STANE

Jana Kociánová si svou odlišnou orientaci naplno uvědomila jako sedmnáctiletá v roce 1965 na turnaji v rakouském Linci. Od čtrnácti hrála závodně stolní tenis a její úspěchy jí umožnily cestovat do zahraničí. Na závěrečném večírku se zamilovala do rakouské hráčky Inge. Sblížily se na dalším turnaji v Rakousku a obě nerozuměly tomu, co se s nimi děje. V Rakousku v té době byla homosexualita stále trestná, k její legalizaci došlo až v roce 1971.

Že se jedná o lesbický vztah Janě došlo, když si přečetla knihu Studně osamění anglické spisovatelky Radclyffe Hallové. „To je bible lesbiček. Byla to první kniha, která popsala příběh dívky přitahované ženami.“

Jejich vztah na dálku vydržel navzdory železné oponě a omezené možnosti cestovat 12 let až do předčasné smrti Inge. Jana svou sexuální orientaci tajila před rodinou i před kolegy v práci. Důvodem byly společenská i pracovní diskriminace homosexuálů. Jejich práva nechránil žádný zákon, a tak mohli být kvůli své sexuální orientaci propuštěni z práce. Kvůli nedostatku informací navíc panovaly vůči homosexuálům předsudky, byli terčem posměchu i opovržení.

NAOKO SE VDÁT

Jana Kociánová pracovala v 70. letech na Národním výboru hlavního města Prahy na významné pozici, ačkoli nebyla členkou KSČ. Neustále čelila narážkám, proč se nevdává a nemá děti. Zástěrkou jí byl sport, v té době stále hrála stolní tenis závodně – extraligu za Spartu. I přesto uvažovala o tom, že se naoko vdá.

Nevdala se. Její náklonnost k ženám se v práci „provalila“ a následoval okamžitý vyhazov. V novém zaměstnání, v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb, byla nakonec šťastnější. V soukromém životě čelila šikaně sociálních pracovnic kvůli výchově syna své partnerky.

„Předvolali si nás do školy, tam komise a já se musela držet, abych se nesmála. Oni nebyli schopni pojmenovat náš vztah, chodili kolem toho jako kolem horké kaše, bylo to pořád tabu,“ popisuje situaci ve škole, po které je krátce na to začala namátkově navštěvovat sociální pracovnice. „Že jde zkontrolovat, jak dítě žije, jestli je umyté a nakrmené.“

S nepochopením se setkala i v rodině, její švagrová jí zakázala vídat se s neteřemi, „aby je nenakazila“.

Markéta Bernatt-Rezczyńská, Paměť národa