Některé věci dokážeme pochopit a vžít se do nich až poté, kdy je zažijeme na vlastní kůži. Někdy jsou to velice bolestivé prožitky a zkušenosti, které nás srazí na kolena a my v sobě hledáme vnitřní sílu, abychom se s nepřízní osudu poprali jako sedmačtyřicetiletý Jan Kučera z Hořic. Otec dnes šestnáctiletého Matěje, kterému lékaři v roce 2016 diagnostikovali vzácnou formu rakoviny krve, chronickou myeloidní leukémii. Závažné onemocnění odhalila dětská obvodní lékařka. Hned druhý den nastoupil Matěj do hradecké nemocnice a poté do Motola. Po týdnu léčby byl s léky propuštěn do péče svého táty. Začátek byl složitý, ale dnes už si Matěj čutne i do fotbalového míče. Žije plnohodnotný život, naplněný milovaným fotbalem a čeká na vhodného dárce. Aby se totiž zcela vyléčil, musí postoupit transplantaci kostní dřeně.

Tatínka Jana jsme zaskočili hned v úvodu našeho rozhovoru otázkou, jaký moment pro něho byl v posledních letech nejnáročnější…

"Bylo to jedno pondělní odpoledne, kdy nám ošetřující lékařka syna oznámila, že Matěj musí nastoupit druhý den do pražského Motola pro podezření na rakovinu krve. Druhý den nám nález vzácné formy leukémie potvrdili."

Matěj byl u toho?
Ano, Matěj všechno slyšel. Začal brečet, nevěděl, co se bude dít. Od té chvíle neděláte nic jiného, než že chcete zachránit své dítě. Změní se vám pohled na život, všechny hodnoty.

Jako máma bych byla zoufalá, zlomená, brečela bych. Chlapi taky pláčou?
Taky jsem brečel, byl to mazec, beznaděje, zoufalství. Bylo to složité a špatně na tom byl hlavně Matěj. Usínal mně v náručí s otázkou, proč je nemocný právě on. Bál se, že umře.

Co vás drželo nad vodou?
Začátek byl hlavně o tom, že se musím o Matěje, kterého jsem měl v péči, postarat.

Pustil jste se do shánění dárce kostní dřeně, který by vašeho syna zachránil.
Ano, je to jediná cesta k úplnému vyléčení, i když Matěj už dnes bere léky a může dokonce hrát i fotbal. Žádné omezení nemá, jen přes zimu, kdy je větší výskyt viróz, by se měl chránit. Podpořila mě moje rodina a po půlroce mě napadlo, že musím něco podniknout, že nemohu jenom sedět. Přes fotbal jsem začal vozit lidi do hradecké nemocnice, aby vstoupili do registru. Za dva měsíce jich bylo přes sto. Později jsem začal spolupracovat s pražským IKEMem. Není to sranda, je to spousta ježdění, je to náročné časově i finančně.

Při současném výskytu koronaviru v Čechách nepanikaříte?
Ne, nemáme žádné zásoby jídla a snad ani strach.

Máte přehled, kolik dárců kostní dřeně se v české národní bance díky vám zaregistrovalo?
Dnes je jich přes dva tisíce.

Přesto se zatím pro Matěje nenašel vhodný dárce?
Pro Matěje ne, ale už jsme zachránili dva lidské životy.

Jaký je to pocit?
Výborný, nádherný. Už od počátku jsem říkal, že kdyby se mně podařilo zachránit jeden lidský život, tak to stálo zato. A jdeme dál!

Proč není zatím úspěšnost v případě Matěje?
Matěj má velmi vzácnou formu leukémie, druh, který se vyskytuje u lidí starších šedesáti let a v České republice jsou jen dva případy, které se objevily u dětí.

Co vás motivuje, vede dál?
Záchrana syna a pomoc zachránit život někomu jinému.

První letošní náborová akce na dárce kostní dřeně se měla uskutečnit 28. března v Jičíně na Pochodu za Rumcajsem. IKEM ale nábor zrušil kvůli nákazové situaci v republice.
Ano, to nás velice mrzí. Ale přihlášené zájemce IKEM osloví a odběrové sety zašle poštou.

Co máte v plánu za další akce?
Lidé už mne oslovují a chtějí dělat nábory sami. Což je pro nás super a mně tím odpadla spousta starostí. V náborech pokračuji dál do doby, než mně to někdo zakáže. Zachránit lidský život, to je asi nejvíc, co můžete pro někoho udělat. Pokračovat mají akce v dubnu v Hořicích, v květnu u Zásmuk v Kolíně, v červnu nás pozvali fotbalisté do Hradce Králové. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Co vám osobně vzala Matějova zákeřná nemoc?
Mně nic, já jsem rád, že mohu Matějovi pomoci. Moc rodičů by se k tomu, co dělám já, asi ani neodhodlalo.

Jak je na tom Matěj po psychické stránce?
Myslím, že výborně. Podíval se po světě, je známý v celé republice. Zalétl na fotbalový zápas v Barceloně, vloni jsme byli v Chorvatsku, jezdíme na Slovensko. Matěj poznal spoustu osobností, viděl zápas s Brazílií, byl na stadionu na Spartě, Slavii, vyfotil se s Jágrem, dostal kopačky od Rosického, ve kterých dnes hraje fotbal. Nyní už může rok sportovat. Tím je to všechno snazší.

V čem vás nemoc syna změnila?
V pohledu na život. Životní hodnoty jsou úplně jinde. Neděláte nic jiného, než že chcete zachránit své dítě. Všechno ostatní jde stranou.

Vážná nemoc na jedné straně, na druhé psychika člověka.
Máte pravdu, psychika je všechno, psychika je padesát procent úspěchu. Znamená to nemyslet na negativní věci, nepodávat se nemoci, bojovat. Dokud všechno neprožijete, je to těžké pochopit. Usínáte s tím, každé ráno se probouzíte s obavou, aby se zdravotní stav syna nezhoršil, něco se nestalo.

Kde jste načerpal sílu k boji s rakovinou?
Nevím, ale když vidíte, že vaše díte je úplně na dně, vyřízené, musíte se restartovat do úplně jiného režimu. Nedávat najevo smutek, žít normálně. Proto i spousta akcí, setkávání. Psychika je nejdůležitější.

Kdy u Matěje nastal zlom a přestal všechno vzdávat?
Asi po náboru dárců. Když viděl, kolik lidí mu chce pomoci. Nejvíce ho nastartovala akce v Miletíně, kde se semkla spousta lidí a vytvořila rekord v počtu dárců. Jeho stav se začal lepšit zdravotně i psychicky. Začal intenzivně dohánět i zameškaných pět set hodin školní docházky.

Kdo vás svým přístupem nejvíce překvapil?
Všichni, v práci mě uvolňují podle potřeby, IKEM, úžasná spolupráce při náborech, paní doktorka Obršálová v Hořicích, která nemoc odhalila. Lidé, kteří se zúčastnili akcí, sponzoři. Je důležité mít kamarády a známé, kteří vám nabídnou pomoc a směřují vás dál. Za to děkuji. Ti, co vstoupili do registru a nebo chtěli vstoupit, jsou pro mě všichni hrdinové.