Ta šance v tuzemských podmínkách nepřichází každý den. Není snadné zachytit noční východ měsíce v krajině pokryté sněhem a jinovatkou, při téměř ideálním počasí a ještě k tomu přímo nad nejvyšší tuzemskou horou Sněžkou. Častokrát alespoň jedna z vyjmenovaných věcí schází.
V noci z neděle na pondělí ale mělo být vše jinak. Předpovědi zvěstovaly, že se hory dva dny po úplňku konečně vyjasní. Zprvu sice plány fotografa Miloše Šálka kolabovaly, nakonec se ale horská túra konala.
„Sleduju webové kamery a nevypadá to dobře. Asi to odpískáme," hlásil ještě v neděli v 17 hodin Miloš Šálek. To on mě k naoko bláznivému nápadu vyhecoval. A když už se i on vzdával naděje, nakonec všechno rozčísl jen o dvacet minut později. „Jedeme. Mraky jdou pryč a vyjasňuje se," rozhodl.
Z Pece pod Sněžkou míříme pod vrcholky na skútru s jedním z místních chatařů. Ke kapličce už mažeme po svých. Když vychází měsíc, máme fotoaparáty připravené. „Na tuhle cestu se už pár roků chystám. Zachytit měsíční noc, jak jí pro sebe říkám, není jen tak. Vždycky zatím něco chybělo. Buď sníh, nebo bylo třeba zataženo. Musí se sejít hodně faktorů, abych mohl pořídit fotky, jaké si představuji. Jsou jen dvě až tři noci v roce, kdy se tyhle fotky dají udělat. Jsou unikátní," přiznává po cestě Šálek.
Nejvyšší horu s měsícem si fotí z mnoha míst. Jednu chvíli se přižene malý mrak, kompozice je proto jasná, jindy si lehá za zledovatělý stromek. „Nastav si clonu, manuálně zaostři, lehce podexponuj a citlivost zvol tak na 400. A pak si to už jen laď, jak se ti bude fotka líbit," radí mi profesionál.
Krajina je tu jiná. Světlo nepotřebujeme, díky měsíci je krásně vidět. Turisté nikde, cestou potkáváme jediného, když se škrábe ze zledovatělé Sněžky. Tam my se šplháme kolem půlnoci. Nebýt větru, který sice není silný, ale spíš pořádně chladný, je tu nádherně.
„Když už jsme tu, počkáme i na východ slunce," domlouváme se. Co na tom, že mezi tím na Luční boudě spíme jak bezdomovci. Unikátní zážitek a vysněné fotografie si odnášíme.
