Bylo mu šest, když dostal od táty na záda šestikilový balík a vynesl ho poprvé na Sněžku. Příští měsíc mu bude 84 let a vzpomíná na slavné časy profesionálních horských nosičů. Helmut Hofer z Velké Úpy je posledním žijícím.

„Jako zaměstnání jsem to ale měl jen do 23 let. Prodělal jsem žloutenku a pak už to nebylo zdravotně ono. Proto jsem musel přestat, vyučil jsem se elektrikářem a čtyřicet roků dělal v maršovské textilce," vypráví Helmut Hofer. Jeho otec Robert vydržel u legendárního řemesla až do roku 1961, než šel do důchodu. Nikdo nedonesl na Sněžku těžší věc než on. V březnu roku 1944 vytáhl na zádech 160 kg těžkou ocelovou rouru pro meteorologickou stanici. Pradědeček Helmuta Hofera už v roce 1868 nosil materiál na stavbu České boudy. V roce 1949 začala jezdit na Sněžku lanovka a povolání horských nosičů tak začalo spět k zániku.

Povolání horský nosič. Na Sněžku vytáhli piano i vodní nádrž

Velká Úpa - Za měsíc mu bude 84. „Už dva roky jsem na Sněžce nebyl," zalituje trochu Helmut Hofer. „Ale snad to letos při svatovavřineckém výstupu vyjde," doufá. Když býval horským nosičem, vyrážel na nejvyšší českou horu každý den kromě neděle. A minimálně s padesátikilovým nákladem na zádech. To bylo panečku řemeslo!

Až na samotném vrcholu prudkého svahu na Portáškách ve Velké Úpě ťukáme na okno dřevěné chalupy. Patnáctiletý jezevčík Bendík hned reaguje a ačkoliv už sotva vidí, slyšet je pořádně. V zámku cvaknou klíče a ve dveřích se objeví poslední pamětník z dynastie legendárních krkonošských horských nosičů. „Vítejte u nás," říká Helmut Hofer.

V chalupě na Portáškách se narodil a prožil celý život. Jeho rod tam patří přes čtyři sta let, jeho předkové se tam usídlili po příchodu za prací z Tyrolska. Jen tak mimoděk utrousí pár slov o velkém betlému se 150 figurkami a nazdobenými lucerničkami, který sám vyrobil. „Je dávno po Vánocích, už měl být zpátky na půdě," mávne rukou. A jde oprášit album s malinkými zažloutlými fotkami, unikátní svědectví o dávném krkonošském řemesle. Ukrývají v sobě kus historie, vzpomínek i příběhů.

„Být horským nosičem, to bylo povolání, nahoru se chodilo šestkrát týdně a nosilo se zboží na Českou boudu," povídá Helmut Hofer. Česká bouda sice už neexistuje, když byla v roce 2004 zbourána, ale v dřívějších časech to v ní pořádně žilo. Stejně jako na Polské boudě. Ta vytrvala. „Otevíralo se s východem Slunce a zavíralo o půlnoci. Kšefty tam byly pořádné. Majitel byl z Karpacze, v provozu tam zaměstnával ve dvou boudách padesát lidí," vzpomíná. Pro spokojenost hostů bylo nutné dodávat na nejvyšší horu proviant a to byla práce horských nosičů. „Tahaly se stokilové dřevěné pivní sudy. I když se nosily každý den, ani to nestačilo," přibližuje. Vynášelo se ledacos. Uhlí, seno, prkna, sklo, prostě vše, co bylo potřeba. Nebo také klavír. V roce 1929 ho vláčelo na Sněžku sedm siláků. „Viděl jsem taky fotku, jak se táhla nahoru na saních vodní nádrž na 3000 litrů, když se v roce 1912 stavěla vodárna. Ta asi nějaký metrák měla," vybírá další zajímavost.

Na 6,5 kilometrovou trasu z Portášek s převýšením 893 metrů se vyráželo vždy ráno, večer před tím se nabral sortiment ve Velké Úpě. Na cestě žádná svačinka. „Dávali jsme si párkrát pauzu, ale jídlo jsme měli až na České boudě. S nákladem se šlo v zimě většinou čtyři hodiny, někdy i šest. Mívali jsme sněžnice, nahoře jsme nasazovali na boty železa. Nejhorší byl vítr. Ten nás kolikrát odhodil do závějí. Místy jsme se škrábali na vrchol po čtyřech. A bez směrových tyčí, které značí cestu na Sněžku, bychom byli úplně ztracení. To můžete chodit po horách padesát let, ale sníh a vítr všechno změní. Dříve foukalo hodně dní v kuse, a tak se třeba týden nemohlo dolů. A nemluvě o tom, když ještě nebyla elektrika. Stalo se, že se nedalo ani topit," líčí. „Byla to dřina, ale dělat se to muselo. Když člověk začínal, tak ho prvních čtrnáct dní bolela ramena od popruhů na dřevěné krosně, ale zvyknul si. Jako na všechno," poznamená lakonicky.