Vpád armád spřátelených komunistických zemí v srpnu 1968 proměnil okresní metropoli na město vzdoru. Trutnované si nebrali servítky. Polská a sovětská vojska brzdili hořícími zátarasy ze starých aut a pneumatik. Přijíždějící tanky úmyslně naváděli špatným směrem. Stavěli se k okupantům zády. A zničili památník osvobození z druhé světové války - sovětský tank na podstavci.

Nejprve lidé uřízli bojovému stroji hlaveň. „Těžší ale bylo dostat z pásů ven navařené kusy železa. „Bránily, aby tank sjel z podstavce. Když se je nakonec povedlo vyříznout, stačilo už jen zapřáhnout,“ pamatuje si dnes 75letý Jan Braun.

Jan Braun na dobové fotografi ze srpna 1968. Pokud by snad někdo nevěřil, že na předchozí fotografii stojí na strženém tanku právě on.Dostat třicetitunový kolos na zem pomáhal tahač. „Přímo v tanku seděl kluk, který ho uměl řídit. Šlo to dolů docela snadno a rychle. Nastal mohutný řev, jásot, výbuch radosti, prostě velké nadšení lidí. I já byl obrovsky nadšený, bylo to jedinečné,“ vzpomíná.

Jenže, co s tankem dál? Symbolika „byla vyřešena“ uříznutím hlavně a stržením z podstavce. Nápad v davu téměř tří tisíc lidí se objevil hned: Tank se měl odtáhnout někam, kde mohl sloužit jako zátaras. „Na archivní fotce je vidět, jak stojím na tanku, a další člověk ho řídí. Musel sedět uvnitř,“ poukazuje Braun na černobílý snímek, na kterém už je tank tažený k viaduktu v Horské ulici, a kde stojí na stroji a „řídí“ jeho přesun. „Jedna známá mi pak tvrdila, že mě viděla ve Franci v televizních zprávách, jak stojím na tanku a naviguju. Zřejmě to tady někdo natočil na kameru a dostal to do ciziny,“ směje se.

Dnes už si nedokáže vybavit, jak dlouho celá akce trvala. Zda šlo o minuty nebo hodiny. „Nevím, mám spoustu zážitků, ale už si nevzpomenu, v jakém pořadí šly za sebou. Co si ale pamatuju velice dobře, že to vše bylo strašně moc vyhecované a emotivní. A že vše se dělo rychle, bylo to hektické,“ uvádí.

Jinými slovy, Trutnované dělali věci, které by si běžně nedovolili.

Příkladem je i snaha zastavit postupující armádu na zem položenými státními vlajkami. Jenže vysílačkou se na barikádu dostala zpráva, že přijíždějící vojáci jsou opilí a že by po nás mohli střílet. „Tak jsme vlajky hodili na barikádu a nechali je radši shořet. Podobné to bylo, když jeden voják nařídil, ať naházíme pneumatiky z barikády do řeky. Lidé sice řekli ne, ale on natáhl uzávěr zbraně a lidi ho radši poslechli,“ vypráví. 

Díky dochovaným fotografiím patří mezi několik málo pamětníků, kteří mohou nevěřícím současníkům potvrdit, že byl skutečně přímo u toho. „Mám jasný důkaz, že jsem tam byl a aktivně se toho účastnil,“ vysvětluje, proč se přihlásil se svojí vzpomínkou až měsíc po srpnovém výročí. „Nemám vzpomínání moc rád. Navíc se k tomu často hlásí i lidé, kteří tam ani nebyli, anebo toho tolik nedělali a jen přihlíželi.“

Za vzdor v roce 1968 Jan Braun potrestaný nebyl. Osudným sem mu stalo až první výročí invaze. Fotil, jak policie mlátila demonstranty. Sám přitom rozdával protiokupační letáky. „Sebrali mě, donutili sundat odznáček s trikolorou a letopočtem 1968, a vzali mi foťák. Měl jsem kliku, že jsem dělal na dolech, kam jiné posílali za trest. Neměli mě jak potrestat. Tak mi aspoň zakázali dovolenou v Bulharsku,“ dodává.