Když jsem v pátek zjistil, že Američané schválili mou žádost o spanilou jízdu z Náchoda do Pardubic, měl jsem radost. Jednak z toho, že se mi mou chatrnou slovní zásobou podařilo domluvit, za druhé proto, že taková příležitost se zkrátka nenaskytne každý den.

Do Náchoda jsme dorazili tak tak. Konvoj přijel neplánovaně dříve a sebral tak vítr z plachet těm několika demonstrantům, kteří horko těžko před vojáky stihli rozbalit pár transparentů.

„My to chápeme, nevadí nám to. V demokracii na to mají právo. Taky máme ve státech takové blázny," okomentoval to štábní seržant Sik, který mě a kolegu z ČTK bral na palubu transportéru. Měli jsme pohodlí – vzhledem k tomu, že posádku místo devíti vojáků tvořili nyní jen tři plus dva novináři.

Cestu Českem si posádka navzdory nepříznivému počasí užívala. Rodák z Alabamy si pochvaloval, že je v České republice na co koukat a vypůjčil si můj fotoaparát. Manželka prý také fotí a hned se zajímal, jestli fotky budou k vidění na internetu.

„Teď  jsme jeli většinou prázdnou krajinou, zato tady všude okolo stojí lidé a mávají nám," dodal Sik.

Zajímal se také o to, co je v Pardubicích, kde bude jednotka nocovat, k vidění, protože by se rád podíval do města na nějaké turistické zajímavosti. Naše doporučení bylo jasné: zámek a pardubický perník. Obojí se prý pokusí vyzkoušet. Při příjezdu do Pardubic přišla řeč i na americký nálet na rafinerii Paramo v roce 1944 i sedmdesáté výročí druhé světové války.