Patnáct profesionálních a 168 dobrovolných členů má Horská služba Krkonoše. Od minulého týdne jim oficiálně velí Pavel Jirsa. Z dobrovolného člena a sezonního záchranáře se v roce 1996 stal profesionálem a na kontě má více než dva tisíce zásahů. V posledních letech pracoval v Horské službě jako zástupce náčelníka Adolfa Klepše a metodik oblasti.

Znamená pro vás jmenování do pozice náčelníka velkou změnu?
Moc velká změna to pro mě není. Dříve jsem dělal zástupce, následně dočasného náčelníka. Takže jsem byl obeznámený s problematikou. Jmenování plynule navázalo na činnosti, které jsem vykonával.

Bylo složité nastupovat po takové osobnosti, jakou byl pro české hory Adolf Klepš?
Určitě to pro mě není úplně jednoduché. Musím se s tím poprat. Adolf byl nejen šéf, ale také kamarád. Znali jsme se a pracovali spolu dlouhé roky. Od školních lavic jsme spolu závodně lyžovali, později se věnovali horolezectví.

Co je potřeba udělat v Horské službě Krkonoše?
Navázat na to, co jsme s Adolfem začali. Rozvinout spolupráci se složkami integrovaného záchranného systému. Funguje dobře, ale chceme ji zlepšovat tak, aby směřovala ke kvalitnějšímu ošetření při zásazích, které provádíme. Cesta k tomu vede přes společné akce, školení a procvičování modelových zásahů. V tom vidím velký přínos. Na letošek máme v plánu, pokud budou peníze, stavbu garáží v Peci pod Sněžkou a pravidelnou obměnu techniky. Budeme muset také doplnit stav profesionálních záchranářů, protože na léto nám budou dva až tři chybět.

Zásahů v horách přibývá nebo ubývá?
Jejich počet je úměrný tomu, kolik lidí se pohybuje na horách. Když je zima dobrá, zásahů je více. V současné chvíli máme oproti loňskému roku zhruba o dvě stovky zásahů více, celkově jich je zhruba 2500. Nejvíce ve Špindlerově Mlýně. Hodně se mu blíží Pec pod Sněžkou, následují Janské Lázně, Rokytnice, Harrachov. Moc zásahů už přibývat nebude, s končícími jarními prázdninami lidí na horách znatelně ubylo.

Které nejčastější úrazy musíte řešit?
Nejčastěji poranění dolních končetin. Nejvíce poranění kolene, zlomeniny. Pak to jsou úrazy hlavy, které se stávají při srážkách na sjezdovce. Dochází k nim především proto, že lidé jsou k sobě bezohlední. Každý si myslí, že je ten nejlepší lyžař a nebere ohled na ostatní. Přeceňují svoje schopnosti.

Je to podle vás způsobené částečně dobou, životem v bublině virtuálního světa?
V každém případě. Určitě!

Jak se osvědčily moderní metody typu mobilní aplikace Záchranka?
Zkušenosti máme dobré, aplikace se osvědčila. Je potřeba, aby ji měli lidé aktivovanou a aktualizovanou a poloha byla co nejpřesnější. Díky ní se k postiženému dostaneme dřív, protože známe konkrétní místo, kde se zraněný nachází. V minulosti se stávalo, že nám lidé místo špatně popsali kvůli neznalosti terénu a museli jsme ho hledat. Teď je to jasné. Také nám ubylo hledaček díky navigacím, které mají lidé v mobilních telefonech. Podle nich se orientují v terénu a na cestách. Vědí, kudy mají jít. Pátrání proto není tolik, co bývalo.

Jak se lidé chovají a reagují, pokud dojde k vážnému zranění?
Podle kolegů, kteří u zásahu byli, lze považovat za ukázkový případ z minulé neděle na Portáškách ve Velké Úpě. Kolemjedoucí lyžaři se okamžitě věnovali zraněnému muži, který spadl a narazil do sloupu lanovky. Zahájili resuscitaci, komunikovali s operátorkou krajské zdravotnické záchranky, a bylo o něj postaráno, než na místo dorazili naši záchranáři.

Potkali jsme se na Medvědíně zrovna v době, kdy máte službu. Znamená to, že ani v pozici náčelníka si je neodpustíte?
Nerad bych vypadl ze sloužení v terénu. Máte pak lepší přehled, jak vše funguje.

Od roku 1994 jste předsedou horolezeckého a skialpinistického klubu ve Špindlerově Mlýně. Kde všude jste byl?
Na Pamíru, v Peru, hodně jsem se pohyboval hlavně po Alpách. Vyložené extrémy lézt nemusím. Mně stačí, že jsem prostě v horách.

To je dobrá průprava pro horského záchranáře.
Ano. Dokonce jsem sedmnáct let závodil ve skialpinismu. Pohyb v terénu bych měl zvládat velice dobře. Je to určitě dobrá průprava v horském prostředí, ve kterém se pohybujeme.