Slavné podnikatelské rodiny, bez nichž by dnes Kvasiny nebyly tím, čím jsou. I takové rodinné poklady dnes představuje ve zdejším zámku Soňa Klímová - Janečková, pravnučka zbrojaře, vynálezce a zakladatele značky Jawa Františka Janečka a vnučka Františka Karla Janečka, který stál za zrodem kvasinské automobilky.

A motocykly značky Jawa se staly dokonce i součástí expozice.

"Kvasinský zámek k jawám patří. Kdyby nebylo jaw, tak tady nejsem," tvrdí Soňa Klímová - Janečková, která vdechla zámku nový život a vytvořila z něj nové turistické lákadlo.

Jestli je kvasinskou patriotkou? "Jsem spíš patriot celého tohoto našeho koutu. Podle mého názoru jsou Orlické hory nejkrásnější hory na světě. Mají lidský rozměr," říká. I k lesům Orlických hor má její rodina blízko.

Od kdy Vaše rodina vlastnila tento zámek?
Můj pradědeček František Janeček byl zbrojař a můj dědeček František Karel koupil tento zámek v roce 1928. Viděl, že doba jde dopředu a chtěl vyrábět auta. Viděl, že tady je prostor pro továrnu, hned u nádraží, a je tu i prostor pro další rozšíření podniku. Teď z toho těží také Volkswagen. Bez mého dědečka by tu nebyl. Kvasiny byla čistě zemědělská obec.

Věděla jste odmalička, kdo byli Vaši předci.
Ano, byli jsme na to hrdí. Už jako malou holku mě proto mátlo, když dědeček byl pro tento region tak významný, že ve škole to bylo špatně. Byl to takový střet dvou světů. Zámek byl znárodněný po 48. roce, ale ještě potom tam babička s dětmi bydlela ve dvou pokojích. Pak z nich udělali bezdomovce. Chodili dům od domu. Babička, maminka, tatínek a ptali se, jestli někde nemají nějakou místnost, kde by mohli bydlet. Národní správci si na zámku všechno zabírali, komunisti si tady krájeli perské koberce, aby vyšlo na všechny. Vyprávěli mi to lidi z Kvasin.

Rodina měla jen těch pár věcí, které jim po zabrání zámku dovolili vzít si s sebou - nějaké stoly, skříně. Táta byl houslista a učil na lidové umělecké škole, mamka byla výborná učitelka, učila ve Skuhrově. Jejich platy byly mizivé a když jsem byla u kamarádek, tak jsem jim trošku záviděla, protože měly normální talíře, normální lžíce a my neměli nic jiného než ty věci ze zámku. Třeba ty historické nože, kterými jsme jedli, se nesměly ponořit do vody. Musely se strašně opatrně čistit.

Janeček jako vynálezce ve zbrojním průmyslu

František Karel Janeček odjel 14. března 1939 do Anglie. 

"Zbrojaři měli kontakty a věděli, co Hitler chystá. Dědeček měl patent na jednoduchý adaptér, který se dal našroubovat na jakoukoli pušku. Udělil střele takovou rychlost a sílu, že prorazila tankový pancíř. Věděl, že kdyby se dostal Němcům do ruky, tak je Evropa na kolenou. V Anglii tento vynález ještě ještě vylepšoval, žil tam pod krycím jménem Little John po celou válku a pracoval pro britské ministerstvo války. Britové tento patent využili v tankových bitvách, Němci pak honem zesilovali pancíře, aby se to už nedalo použít," vypráví Soňa Klímová.

Neměla jste kvůli Vašemu jménu problémy?
Měla, už ve školce, protože "pachatel zůstal na místě činu". Byla jsem potomek Janečka, toho imperialisty, vykořisťovatele lidu. Pořád na mě učitelka koukala jako na člověka druhé kategorie a já to vůbec nechápala. Na základce jsem se výborně učila a nerozuměla jsem tomu, proč se musí sejít dvě komunistické organizace, aby se uradily, jestli já, která jsem měla devět let samé jedničky, můžu jít vůbec k přijímačkám na gympl. Kvasinská KSČ chtěla, abych šla k pásu do továrny, protože s potomky vykořisťovatelů se musí zatočit. Solnická organizace mě naštěstí na gympl pustila. To samé se opakovalo, když jsem z gymplu chtěla na vysokou školu.

Jaké plány jste měli se zámkem, když jste ho dostali zpátky?
Byl tady ústav sociální péče pro mentálně postižené hochy. Potom za námi přišli, že potřebují podepsat prohlášení, že je tady nechceme, chtěli si nechat postavit nový ústav. Táta to podepsal. Chtěl to prodat. Posléze ale došel k názoru, že to je slepá cesta a majetek na mě převedl. Já jsem se pak vrhla na opravy zámku. Přes dvacet let zámek po kouskách opravuji. Máme firmu Lesy Janeček, která spravuje lesy v Orlických horách. Ta stojí ale úplně mimo, protože potřebuje peníze na zalesňování, lesy byly zdevastované exhalacemi. Všechny peníze, které jdou do zámku, jsou moje osobní.

Úplně první přišly na řadu střechy, na půdách rostly houby. Pak jsem vždycky ušetřila třeba na dvě okna, za půlroku na další. Na společné chodbě byla léta rozmlácená okna a těm lidem tady to vůbec nevadilo. Tato dvě křídla byla obsazena byty pro dělníky z automobilky. V zimě byly závěje na chodbě a nikdo nevzal ani igelit, aby ta okna zakryl.

Síně byly rozporcované různými přepážkami. Všechno se muselo sundat včetně umakartu, zapáchalo to plísní. Z ložnice mé babičky udělali, řekla bych, soukromně veřejnou záchodárnu a umývárnu. Uprostřed byly dvě vany bez zástěn, pak záchody, sprchy. Stála tam jedna ošetřovatelka a ta všechny kontrolovala, takže z tohoto pohledu to bylo praktické. Všechno jsme odstranili, pak pvc a našli jsme pod ním parkety ze 17. století. Podařilo se nám je skoro všechny dát do pořádku. Teď už to vypadá krásně, zámek je tak trošku pohádkový.

Dnes tady máte expozice, kde jste hledala exponáty do nich?
Byly tady obrovské sbírky zbraní a různých předmětů denní potřeby z Království severní Afriky, intarzie, všechno vykládané slonovinou, zlatem. Ale po znárodnění zde nezůstalo nic. Při loňském lockdownu jsme dodělali ke galerii ještě historickou expozici, kde jsme ten "drcek" z toho, co tu kdysi bylo, vystavili, abychom ukázali, jak to tady mohlo vypadat, kdyby se to nerozkradlo. Jde o dlouhodobé zápůjčky z muzeí, kde část svozů z našeho zámku skončila.

Jinak se naše muzejní expozice skládá částečně z toho mála, co nám zůstalo, z nakoupených předmětů a částečně z dlouhodobých zápůjček od přátel.

Jaké máte další plány?
Dokončit postupnou opravu zámku, protože sice mám skoro všechny fasády, letos jsme opravovali poslední největší část, východní stranu na východním křídle. Jen pro představu, tam mně na fasádě a oknech zahučelo 1,5 milionu a dotaci jsem dostala 60 tisíc korun od ministerstva kultury. Až tohle dodělám, začnu zase šetřit a dá-li pánbůh tak se mi snad podaří dokončit zbytky fasád na lomech budov. A asi v příštích letech mě čeká věžička, protože dřevo v ní je proděravělé. Mezi tím se budu vracet k tomu, co už bylo opraveno před 20 lety. Nenudím se..