Minulý týden skončila v Jičíně výstava vašich děl zasvěcených Franzi Kafkovi. Jeho život a dílo jste musel poznat hodně podrobně, máte s ním něco společného?
Kafka celý život o něčem snil. Chtěl být novinář a spisovatel na volné noze. Snil o tom, že bude mít rodinu. Ale nic z toho nerealizoval. V tom se od něj liším. Všechno, co jsem chtěl, jsem udělal. Stal jsem se architektem, malířem, povedlo se mi pomoci postiženému synovi, vybudoval jsem dva ateliéry i domov. V tom jsem Kafkův pravý opak. Ale v tvůrčím životě jsme si podobní, stejně jako všichni umělci. Když se chce člověk dostat na svůj vrchol, musí projít spoustou úskalí. Bolí to a občasje tvůrčí člověk naprosto zoufalý. Musí mít víru ve svou vlastní cestu. A pokud to vyjde je to nejúžasnější okamžik života. Jako by požádal o ruku nejkrásnější ženu světa a ona na to kývla. Pochopitelně je pak zděšený, co si s tím počne. Ale má splněno a musí se soustředit na další vrchol, který je ještě vyšší. Získat ještě krásnější ženu. Od vrcholu k vrcholu, od ženy k ženě.

To musí být hodně bouřlivý život.
Samozřejmě je to trochu nadsázka. Ale je pravda, že ženy jsou v mém životě hodně důležité. Moje žena Olinka je mou oporou a prvním kritikem už více než dvacet let. A není příliš lichotivá. Ale když to vyjde, opravdu to uznává. Je přesvědčená, že jsem nejlepší malíř na světě. Seznámili jsme se tu v roce 1991 a navázali jsme dobré přátelství, které asi po deseti letech vyústilo v opravdovou lásku. Teď jsme si oporou navzájem. Je nejdůležitější ženou v mém životě, podporuje mou tvorbu a vychovala mého syna. Je úžasná.

Právě kvůli svému synovi jste se z Ukrajiny přestěhoval do Česka. Jak k tomu došlo?
Daniel potřeboval pomoc a tady v Železnici byla skvělá léčebna pro děti s mozkovou obrnou. Byl to takový mikrokosmos pro postižené děti a jejich rodiče. Byla zde úžasná rodinná atmosféra. Jezdili sem rodiny z Evropy, SSSR i z arabských států. Léčebna vznikla za totality a bohužel po nástupu kapitalismu a vlády peněz zanikla. Ale obecně je v Česku dlouhá tradice přepychové zdravotní péče, kvalitní lékaři i nemocnice. Všechno nejmodernější a přitom to není jen pro bohaté. To je světový unikát.

Hrálo to roli ve vašem rozhodnutí v Česku zůstat?
Neměl jsem na vybranou. Danielovi tady pomohli a já jsem tu začal nový život. Na Ukrajině už nemám žádné příbuzné, takže jsem neměl důvod se vracet a zůstali jsme. Opustil jsem kvůli tomu možnost mít na Ukrajině svůj ateliér jako architekt. Tady na to nebyl čas, tak mi zbyla jen malba. A myslím, že to dopadlo dobře.

Jak vnímáte současnou napjatou situaci na Ukrajině?
Ukrajina je úžasná země. Velký, talentovaný národ. Žijí tam vedle sebe Ukrajinci, Rusové, na jihu ještě zůstali lidé ze starověkého Řecka. Je to země mnoha národů, které staletí žily vedle sebe v míru a pohodě. Teď politici proti sobě štvou Ukrajince a Rusy, to je totální nesmysl. Já tomu nerozumím. Zároveň chápu, že lidé jsou bohužel manipulovatelní. Když někdo hraje o moc a postavení, obyčejný člověk to většinou odnese. Jsem z Ukrajiny, tak jsem přirozeně na jejich straně, i když také dělají chyby. Ale doufám, že k válce nedojde. Je to krutá hra, na hranici je spousta vojáků a zbraní a stačí, když jeden idiot zmáčkne knoflík. Pak už to nejde zastavit.

Na Ukrajinu jste se několikrát vrátil vystavovat. Jaké bylo se tam vrátit?
Bylo to velmi emotivní. Nejzajímavější pro mě bylo, jak se moji tamní přátele na výstavě začali hádat, jestli jsem český, nebo ukrajinský malíř. Řekl jsem, že to není podstatné. Hlavně, že jsem malíř a tím se naplnil můj životní sen.

Michail Ščigol (*1945, Čeljabinsk)

Do Česka přivedla ukrajinského malíře a architekta Michaila Ščigola starost o postiženého syna, za dvaatřicet let si zde ale vybudoval domov, oženil se s životní láskou a vytvořil svá nejlepší díla. Na přelomu roku vystavil svůj cyklus obrazů Deníky FK a ve spolupráci s kunshistoričkou Lenkou Patkovou vydal svou nejnovější knihu Nekončící příběh malby věnovanou milované manželce Olze. "Myslím, že to všechno dopadlo dobře," hodnotí svou životní cestu.

Jak jste se k malování dostal?
Jak se dostane člověk k něčemu, čím je posedlý? Prostě to dělá od dětství. Na začátku je to spíš zábava, pak to může být řemeslo, ale ve finále je to posedlost. Takový zvláštní druh postižení. Jsem postižen malbou. A to se neléčí.

Často jste svá díla věnoval konkrétním osobnostem. Proč?
Malba je můj způsob poznávání světa. Když jsem se přestěhoval do Čech, od začátku jsem chtěl svět české kultury, lidi i české povahy poznat blíž. Už z vděčnosti, že tu pomáhají mému synovi. Proto jsem se od začátku snažil sám studovat češtinu. Nejdříve jsem tu maloval domy a krajinu. Pak jsem se pomalu skamarádil s lidmi a zajímala mě i historie. Ne jako badatele, ale jako malíře. A objevil jsem několik historických osobností, které mému srdci hodně řekly. Zaujal mě například vztah Šporka a Brauna. Mecenáš a umělec spolu vytvořili něco tak krásného, jako je špitál Kuks. Navzájem se doplňovali.

Máte taky své mecenáše?
Nemám tak velkého sponzora, jako měl Braun. Ale získal jsem zde dost přátel, kteří mě podporují a v určitých etapách plnili roli mecenášů. Dohromady je jich asi padesát, což je možná na vahách ještě víc, než měl Braun. Malíř se ale nemá někomu podbízet. O mecenáše se opírá v hledání své vlastní pravdy.

Držíte se toho i při své tvorbě?
Je to základní myšlenka mého díla. Mám to v sobě zakořeněné od mládí, když jsme malovali za totáče obrazy, ve kterých nebylo nic o socialismu a vítězství komunistické strany. Bylo jen o malbě, kompozici. Takzvané neangažované umění, neboli umění undergroundu. Protože jsme v umění hledali svou pravdu, kupodivu se to oficiálním úřadům nelíbilo a zařadili nás mezi disidenty a my jsme na to byli pyšní. Zakazovali nám vystavovat a prodávat, zatlačili nás do undergroundu a my v něm byli šťastní. Mohli si za to sami.

Na čem pracujete teď?
Teď pracuje tým doktorů, kteří mě opravují, abych mohl ještě nějaká léta dál malovat. S nadsázkou rád říkám, že jsou tady skvělí doktoři, kteří umí opravit i takové starší auto, veterána jako jsem já. Vymění hadičky a naleštěný veterán jede dál. Až se to povede a budu opravený, už mám nějaké myšlenky a začnu znovu intenzivně pracovat. Ale teď mám takovou menší zdravotní revizi.

Uvažoval jste o stálé expozici svého díla?
Před pár lety jsem přestěhoval svůj ateliér do Prahy a vytvořil tam takovou komorní galerii na Žižkově. To byl můj další sen, mít v centru Prahy vlastní ateliér. Vytvořil jsem ho, pak ale přišel covid a všechno jsme museli zavřít. Kulturní Praha byla úplně prázdná. Všechna ta omezení, nouzový stav. Vždycky to první odnesou umělci. Divadla, hudba, malíři. Stát sice nabídl symbolickou podporu, byla ale opravdu symbolická. Moje galerie v Praze zatím nabízela svůj prostor mladým umělcům. Sám jsem zažil, že jsem jako mladý umělec neměl kde vystavovat. Tak jsem chtěl napravit historickou chybu a prostory nabídnout. Před covidem to začalo docela dobře fungovat. A až se doba umravní, budu mít v galerii stálou expozici svých obrazů. Bude se proměňovat, protože mám hodně obrazů a do galerie se jich najednou vejde jen patnáct. Takže ještě alespoň patnáct let můžu každý rok měnit expozici.

A co plány na další tvorbu?
Tvůrčí myšlenky jsou nehmotné, neuchopitelné, a mnohokrát už se mi stalo, že jsem něco plánoval, byla to jistá věc, ale nakonec z toho nebylo nic. Ve tvorbě je pořád nějaké tajemství. V hlavě se nápad nejdřív rodí na verbální úrovni, je možné jej vyjádřit slovy. Ale přenést jej do vizuální podoby je obrovská práce. Malba je úplně jiný svět, než svět slov. Když pak konečně začnu malovat, maluju, maluju a najednou nachytám sám sebe, že už to nejsem já, můj mozek vypíná a moje ruka maluje sama. Malba začíná žít svým životem. To patří k úžasným okamžikům, když tvůrce objeví, že je na něco napojen a to něco skrze něj hází barvy na plátno, táhne štětec a malíř je jen pozorovatel. Já to pak podepíšu a má trochu dojem, že jsem samozvanec. Nevytvořil jsem to sám, ale s pomocí něčeho dalšího.