Otec Zdeňka Chramosty i dědeček s babičkou pocházejí z Pecky. Jako dítě žil v Nové Pace a dnes sní o tom, že si v přízemí zděděného domu na peckovském náměstí užije poklidný důchod – po 38 letech na moři jistě zasloužený. Zdeněk Chramosta se vyučil ve Škodovce a souběžně vystudoval večerní průmyslovku, nastoupil na vojnu a do práce. Jeho život byl zdánlivě rozběhnutý jako každý jiný – od mládí měl ale budoucí první strojní důstojník České námořní plavby něco navíc. Jak sám říká, byla to touha podívat se za hranice všedních dnů.

Jak to přijde, že se mladý muž z Podkrkonoší stane námořníkem?
Byla to hodně klikatá cesta. Zásadní zlom přišel, když mi bylo zhruba pětadvacet a přečetl jsem si knížku Mořští vlci na Blaníku od Jaroslava Pacovského, který v ní popisuje své zážitky z doby, kdy se plavil po mořích coby lodní lékař na československé obchodní lodi Blaník. Ta útlá knížečka se mně hrozně líbila. Na konci byla adresa na Československou námořní plavbu a já měl tolik drzosti, že jsem tam poslal svůj životopis a požádal o místo. Odepsali mi, že mě přijmou, ale doporučili mi, abych předtím ještě získal další strojnickou praxi.

Kde jste ji načerpal?
Už ve Škodovce jsem pracoval na několika pozicích – nejdřív jako kovoobraběč, pak na rysplotně a nakonec jako plánovač na výrobně dispečinku. Než jsem nastoupil k Československé námořní plavbě, trvalo to ještě další dva roky. Během této doby jsem pracoval v ČKD.

Jaké byly vaše začátky na lodi?
U Československé námořní plavby jsem začínal od píky. Nastoupil jsem v roce 1978 jako pomocný strojník. Protože jsem měl průmyslovku, oslovili mě, jestli nechci dělat důstojníka. Začal jsem tedy kadetskou praxi a v letech 1983–1988 dálkově studoval Vysokou námořní školu ve Štětíně. Mé zaměření bylo strojař – stavby lodí a strojní zařízení. Paralelně se studiem jsem samozřejmě jezdil. Bylo to dost náročné – na lodi jsem místo vyhrávání na kytaru a popíjení s ostatními četl skripta a učil se.

Určitě si vzpomenete na svou první plavbu.
Mou první lodí byla nákladní loď Kriváň a první plavbu jsem jel z jugoslávského města Ploče. Měla několik etap, nejprve jsme zamířili do Latákie v Sýrii, odtud jsme se vrátili zpět do Ploče a s novým nákladem pokračovali do Benghází v Libyi. V další etapě jsme v Polsku naložili náklad pro Kuvajt, Bangladéš a Indii a celou cestu zakončili v Rijece. Na druhou loď, na Košice, jsem naloďoval v Hamburgu a jezdilo se do Murmansku.

Procestoval jste celý svět, které země se vám nejvíc líbily?
Když jsme přijeli do přístavu, následovala vykládka a to nebylo hned. Měli jsme čas třeba čtrnáct dní nebo tři týdny a mohli si leccos prohlédnout. Líbila se mi řada míst. V tropech je bohužel krása přírody často vyvážená velkou bídou, v které tam lidé žijí. Pro mě je asi nejnádhernější část světa, kterou jsem viděl, Britská Columbie, pak Nový Zéland a na třetím místě – v určitých letních obdobích – provincie Québec v Kanadě.

Československá, později Česká námořní plavba asi nebyla vaším jediným zaměstnavatelem.
Pro Československou námořní plavbu jsem pracoval od roku 1978 do roku 1993 a následně ještě dva roky pro Českou námořní plavbu. Jak známo její konec je spojen se jménem Viktora Koženého a sledovat, jak je vykrádána a likvidována jedna skvělá rejdařská společnost, bylo smutné. Když stáhly poslední lodě naši vlajku, odešel jsem k Norům, kde jsem sloužil od roku 1995 do roku 2003. V té době kamarádi založili českou agenturu COS Crew, tedy Czech Ocean Shipping Crew, a přes ni jsem začal jezdit pro německou firmu MST. Většinou jsem byl vždycky čtyři měsíce na moři a čtyři měsíce doma.

Platí představa, že námořnický život je svobodný a veselý?
Námořnický život je docela náročný, a to trvá. Leccos se ale změnilo, na lodích platí nová bezpečnostní pravidla, alkohol je přísně zakázaný a ve strojovnách i na můstku jsou kamery a odposlechy. Přístavy jsou v dnešní době přetechnizované a zpravidla nově postavené v průmyslových zónách daleko od města. Vykládka musí frčet, protože loď, která stojí, nevydělává, takže všichni spěchají a možností pobýt na pevnině už taky tolik není. Myslím, že jsem šel do důchodu v pravý čas.

Co se vám dnes vybaví, když se řekne slovo moře?
Moře je pro mě určitě stále krásná záležitost. Někdo říká, že je moře kruté, ale já si to nemyslím – myslím, že moře je prostě lhostejné a nějaký lidský osud je mu úplně šumafuk. Když člověk není připravený, může ho moře zničit. Pokud ano, nechá ho přežít. Ke konci už pro mě bylo moře něco jako silnice pro tiráka, možná když jede přes Alpy, řekne si: to je krása! Ale to je asi tak všechno. Teď mi moře začíná trochu chybět, ale zpátky bych už nešel.