Kliknutím zvětšíteČeská fotografka fotila Tour de France 25 let. Nejprve pro anglickou a poté holandskou agenturu. Dlouho si připadala jako růže mezi trním. V tvrdé mužské konkurenci byla jedinou ženou, která měla privilegium fotit celý průběh závodů z motorky přímo v pelotonu. Její fotku, na které vyjíždí ze startovací rampy s eiffelovkou za zády, si dal dokonce na titulní stranu svojí knížky slavný americký cyklista Lance Armstrong, později tvrdě potrestaný za doping.
Výstava na Pomezkách je unikátní, protože Markéta Navrátilová běžně fotky nevystavuje.
V rozhovoru pro Deník vypráví o pádech na motorce, proč nesnášela fotit dopingové skandály i focení mobilem. „Tour je úžasně zorganizovaný závod s ohromnou tradicí, který pořadatelé dovedli k dokonalosti. Jsou deset kroků před všemi. Nahrává tomu i sport, který je lidem blízký. Na cyklistice je prima, že každý jezdí na kole, takže si všichni umí představit, co to znamená. Pro spoustu cyklistů je absolutní meta už jen to, že můžou jet Tour. O tom, že můžou vyhrát etapu, ani nemluvě,“ říká.
Výstava Markéty Navrátilové z prostředí Tour de France potrvá v Malé Úpě do 15. srpna v Galerii Celnice. Ta se nachází přímo na česko-polské hranici, kde v roce 1994 finišovala horská etapa Závodu míru, a kde s oblibou trénuje skvělý polský vrchař Michal Kwiatkowski, mistr světa z roku 2014, který jede letošní Tour de France za tým Ineos, dřívější Sky.
Vystavujete fotky z Tour de France běžně?
Ne, jsem takový nevýstavový typ. Pan starosta z Malé Úpy mě uháněl kvůli výstavě v jejich malé, krásné galerii více než rok.
Proč?
Sama nemám ambici vystavovat fotky. Nemám na to čas, v poslední době jsem se zaměřila na vydání nové knížky. A ještě jsem bohudík nedospěla tak daleko, abych žila z toho, co bylo. Žiju z toho současného. Možná až přestanu fotit nebo si vypíchnu oko, tak začnu dělat výstavy. Momentálně ale nemám potřebu je dělat. Pokud ale někdo chce moji výstavu udělat, zorganizuje ji, uspořádá a postará se o ni, tak ráda samozřejmě vyhovím.
Kolik máte výstav ročně?
Je jich úplně výjimečně, jedna - dvě za rok. Výstava v Malé Úpě bude asi jediná v letošním roce. Je na moc krásném místě, které mě překvapilo. Nádherné prostředí, které fotkám sluší. Líbí se mi tady a těší mě, že lidi mají z fotek radost. Beru to trochu jako za odměnu. Přes 25 let fotím cyklistiku a prvních deset let se mě kamarádi pořád ptali, proč jezdím na Tour de France fotit zpocené cyklisty. Měli mě za blázna. Připadala jsem si, jako bych dělala něco, co bych neměla. Fotila jsem přitom úžasné sportovní klání.
Co jste jim říkala, když vás měli za blázna?
Že mi to přijde dobrý. Teď už jim nemusím říkat nic. Za mě odpovídají fotky. Už se ví, že to k něčemu bylo, že fotím Tour, která je opravdu ohromná událost.
Nadchla vás Tour de France hned od začátku?
Je to tak výjimečné klání, že ani nemusíte mít vztah k cyklistice nebo focení, a pohltí vás hned od začátku. Jako mě. Na první Tour jsem přijela někam do Alp a přirozeně mě to bavilo od prvního momentu. Vydržet v Tour de France 25 let je už něco jiného. Po deseti letech mě přestala trochu bavit. Říkala jsem si, že tady nejsem od toho, abych dostala medaili za počet účastí. Začala jsem proto také fotit amatérské závody Kolo pro život. To je úplně jiná cyklistika. Pokud bych to měla přirovnat k filmu, tak Kolo pro život je Rozmarné léto a Tour kriminálka. Mockrát jsem si říkala, jestli bych neměla sedět někde jinde než šest hodin na silnici, obzvlášť když tři dny po sobě prší, jste jako ve studené sprše, v průvanu, je vám zima.
Co bylo nejtěžší na focení Tour?
Naučit se vyhodnocovat, co je důležité v závodě a co není. Vybírat si klíčové věci v pelotonu, které agentura chce, aby byly druhý den v novinách. Nepotřebuji vědět, na kolik převodů jedou cyklisté, ale musím vědět, kdo jede v úniku, jestli to je důležité pro závod. Naučit se fotit podstatné události, které se v závodě odehrají, pády, dojezdy do cíle. Pak je jiná kategorie fotek, které si musíte vymyslet. Udělat originální fotky, které před tím nikdo nikdy nevyfotil a mohly by obletět všechny světové časopisy.
Fotíte radši dění v pelotonu nebo fanoušky?
Mám ráda lidi okolo závodu. Mám pocit, že oni dávají Tour atmosféru a vytvářejí její kulisu. Fanoušků jsou statisíce a jsou úplně všude. Není ani místo, kam se jít vyčůrat za keř. Stačí chyba na motorce a jste v silvestrovských pořadech po celém světě. Nemůžete dělat chyby, je nutné soustředit se a nemyslet, co se děje doma.
Máte i nepříjemný zážitek?
Snad jen, když jsme spadli jsme na motorce. Nebavily mě Tour, které provázely dopingové aféry. Museli jsme čekat před hotelem s policajty na krku, jestli si závodníci nesbalí kufry a neodejdou ze závodů. Fotilo se večer, v noci, to mi vadilo. To bylo otravné a nepříjemné. Neděláte hezké fotky a děláte něco, co vás nebaví.
Jak se přihodil pád na motorce?
Byla to strašně těžká etapa. Všechno jsme zvládli, přejeli všechny kopce, a když jsme sjeli do vesnice z prudkého kopce, tak jsme narazili ve velké rychlosti do motorky před námi. Nic se mi nestalo, měla jsem jen zlomený objektiv. Horší to bylo pro řidiče, kteří mají zodpovědnost za to, aby se nám nic nestalo. Zastavila u nás sanitka, lidé nám pomohli vytáhnout motorku z trávy a jelo se dál. Není čas.
Je nebezpečné fotit peloton za jízdy na motorce?
Nebezpečné to je, spousta mých kolegů špatně spadla a polámala si kosti. V momentě, kdy si na motorku sednete, už není čas přemýšlet nad tím, jestli jsem měla jet nebo ne. Bála jsem se třeba v Pyrenejích, kde není tak dobrý asfalt jako v Alpách, jsou tam kamínky a občas nám ustřelila zadní pneumatika. Tam jsem někdy počítala, kolik zatáček chybí do konce.
Jak se vůbec fotí při jízdě na motorce?
Sedíte po směru po jízdy, jen se otáčíte dozadu a fotíte. Řidiče usměrňujete, aby jel trochu doprava, doleva, zpomalil, nadjel, abych měla úhel, který potřebuji pro focení. Nebo si stoupnete, abyste viděl na celý peloton. Řidiči jsou fajn, je to jejich profese. V tiskovém centru se přijdou dívat, co jsem vyfotila. Ví, že když dovezeme dobré fotky, je to z poloviny jejich zásluha a jsou na to pyšní. Rádi mě vozili, protože jsem byla lehká, na rozdíl od chlapů, kteří byli silnější. Je rozdíl, když vezou mě nebo chlapa, co má 130 kilo.
Kolik fotek jste během etap nafotila?
Jsem fotograf, který fotí míň než víc. Když se fotilo na filmy, tak jsem vyfotila deset-patnáct filmů za etapu. Digitální foťáky mám dva, a když je nudná, rovinatá etapa, tak udělám 300 fotek na jeden a 500 na druhý. Když je etapa, v níž se rozhoduje o tom, kdo vyhraje Tour de France, a každý únik je důležitý, tak i tisíc fotek na etapu.
To musíte být náročné na zpracování?
Není. Všechno musí být selektivní a rychlé. První se posílají fotky z dojezdu, pak důležité úniky a další situace. Denně posíláme z Tour do agentury padesát fotek.
Kdo z cyklistů se vám fotil nejlépe?
Lance Armstrong. Díky němu výrazně narostl zájem o Tour. Měl velký přesah a příběh tím, jak byl nemocný. Tour začala zajímat lidi, kteří nikdy nejezdili na kole. Sledovali, jak se mu podaří boj s rakovinou. Měl svoji nadaci Livestrong, do které získal strašnou spoustu peněz. Dal naději lidem v momentě, kdy neměli vůbec nic. Po dopingu ho všichni ho nezatratili, já taky ne. Je to rychlý, vtipný Američan. A mám ráda samozřejmě Čechy, když jsou na Tour. Byla ale spousta Tour de France, kde jsem zůstala jako jediný Čech, nikdo z našich cyklistů nestartoval.
Byla jste v kontaktu s Lancem Armstrongem?
Ano, víme o sobě. Když jel kritérium v Praze na Václaváku, tak jsem ho dva dny doprovázela. V té době chodil se zpěvačkou Sheryl Crow, tak přijeli spolu. I moji fotku měl na obalu svojí knížky. Když jsem přijela na Tour, tak mi říkal: ty jsi ta, co fotila na knížku.
Čím je podle vás Tour de France výjimečná?
Na cyklistice je prima, že každý jezdí na kole, takže si každý umí představit, co to znamená. Když jedou cyklisté do kopce, jsou vám nadosah, sáhnete si na ně. Nejsou daleko jako některé idoly a modly na stadionu, které vidíte ze 150 metrů. Cyklistika je sport, blízký lidem. Každý umí jezdit na kole. Tour de France je úžasně zorganizovaný závod s ohromnou tradicí. Pořadatelé ho dovedli k dokonalosti. Jsou deset kroků před všemi.
Jak jste se dostala na Tour de France?
Hrála jsem tenis, ale po autonehodě jsem s ním přestala v 21 letech. Nevěděla jsem, co budu dělat, ležela doma na kanapi. Otec vydával v Česku dva časopisy, měl rád cyklistiku a říkal, že by se rád podíval na Tour. Vzal mě s sebou. Začala jsem u toho nejlepšího, co cyklistika nabízí. Přijela jsem na Tour a ta byla ohromná a úžasná. Šéf britské agentury si vyžádal několik mých fotek. Nic ale nebylo hned, ke všemu jsem se musela propracovat.
Jak vás vnímali mužští kolegové, když jste byla mezi nimi na Tour de France jedinou ženskou fotografkou?
Chvíli jsem si na ně zvykala a oni ještě déle na mě. Přeci jen jsem byla jediná ženská, která fotila Tour z motorky v pelotonu. Dívali se mi přes rameno, jaké dělám fotky. Pak už jsme byli velká rodina a připadala jsem si jako ryba ve vodě.
Plánujete ještě fotit Tour de France?
Neplánuji. Už mám desetileté dítě, neumím si na závodě najít něco nového. I při posledních Tour jsem se přistihla, že je těžké udělat fotku, kterou jsem ještě nevyfotila. A než dělat jen nádeničinu, denní agenturní práci, to už budu radši fotit dětské závody na trampolíně pro Český olympijský výbor.
Fotíte i mobilem?
Ano, občas jím ráda fotím. Mám takový dobrý, co fotí hezky. Člověk zjišťuje, co mobil umí a je schopen vyfotit. I pod vodou jsem fotila mobilem.
Postřehl jsem, že jste fotila mobilem i při vernisáži v Malé Úpě.
To jsem si fotila pro sebe na památku.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
