Tenkrát jsme se ve čtyřech vydali z hradecké redakce až na bratislavské náměstí SNP. Chtěli jsme být při tom, když Slovensku začaly odtikávat první minuty samostatnosti. V mrazivé prosincové noci jsme mírně v šoku přihlíželi tomu, jak hoří dřevěná rakvička federace překrytá československou vlajkou, jak se hrstky nacionalistů radují, jak mlčící většina trochu zaraženě přihlíží. Po pohřbu Československa zůstala kolem druhé hodiny ráno na náměstí snad deseticentimetrová vrstva skla z lahví od šampaňského.
Někdo oslavoval.
A já jsem skoro polykala slzy.
Můj domov utrpěl ránu, podivně se zmenšil. Kde jsem byla před půlnocí mezi svými, tam jsem se úderem půlnoci stala cizincem. Pro každého, kdo předtím prožil celý život v česko-slovenské realitě, to byl prostě šok.
Co následovalo, to má mnoho pamětníků.
Rozdrobení Československa se snad nejvíc ze všeho podobalo poněkud ostřejšímu rozvodu. Nikdo sice při hádce nevytáhl z šuplíku kuchyňský nůž, ale silná slova občas létala přes hranice a společný majetek se dělil jenom těžko. Vzpomeňte si třeba na tahanice o zlatý poklad, na půlení chatových osad, které tak nešikovně ležely na neviditelné hranici, na přetahovanou jednotlivých sportovních svazů o nástupnictví ve světových soutěžích.
Od té doby uplynulo dvacet let a leccos se změnilo. Dnes už téměř nenarazíte v českém knihkupectví na dříve tak hojně prodávané slovenské knížky, téměř vymizelo televizní zpravodajství ve slovenštině i slovensky dabované filmy, a tak není divu, že pro české děti se slovenština definitivně stala cizím jazykem. Nikdy se už nebudou moci pochlubit tím, že slovenštinu umí, ačkoli se ji nikdy neučily.
Máme k sobě prostě dál a na Slovensko jezdíme do zahraničí s eury v kapse.
V mnohých lidech, kteří řadu let nebo dokonce většinu svého života žili ve společném česko-slovenském státě, přece jen zůstalo trochu hořkosti a vědomí, že o konci Československa tehdy před dvaceti lety nerozhodli občané, ale totální neschopnost české a slovenské politické reprezentace domluvit se na společné cestě.
Dnes už vyrostla nová generace, která si společný stát Čechů a Slováků nepamatuje. Ta dlouhá doba československé republiky se pro ně stala pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu. Ale pro nás, kteří pamatujeme, budou zřejmě Slováci těmi nejbližšími dobrými sousedy. Porozvodová kocovina už byla vyléčena a většina evropských hranic je stejně neviditelných jako ta současná česko-slovenská.
Tak na dobré sousedství…
