Její rodnou krajinou je ale rovinaté Holansko, odkud se přesně před deseti lety rozhodla přesídlit. Právě do Čech.

Jak se sem dostala? Její tatínek začal po revoluci obchodovat s Čechy v oblasti zemědělství. Otec řeči neznal a tak Nancy, protože studovala cestovní ruch, jezdila do Prahy s ním. „Tam jsme potkali pána z Brusnice a netrvalo dlouho, tatínek začal organizovat výměnné pobyty pro zemědělce mezi Holandany a Čechy. Pochopitelně, krom zemědělství  jsme i cestovali. Výlety, ubytování a to další jsem zařizovala já. A tak nějak to celé začalo," popisuje Nancy. V roce 1994 dostala možnost pronajmout si hotel, od té doby žije Nancy trvale v Čechách a podniká.

Češtinu se učí dodnes

Největším koníčkem  této společenské holanďanky je cestování. Mluví  mnoha jazyky. Španělsky, francouzsky, německy a anglicky.

Ale když se po převratu ocitla v Čechách byla nešťastná, protože se nedomluvila. A to ani s pomocí rukou a nohou. „Rusky ani česky jsem neuměla a tady anglicky nebo německy uměl málokdo," vypráví Nancy.

Začala se proto hned učit česky, sama i s osobním lektorem. Největší problém jsou pro Nancy asi vyjmenovaná slova, která se učí dodnes. Moc jí nejde ani skloňování. Vadí jí, že má čeština sedm pádů a holandština nebo němčina jen čtyři.  „Moji snahu však přerušilo narození syna. Potom už nebyl čas ani energie dál se učit," vzpomíná Nancy a usmívá se.

Rozdílný přístup

„Holanďani nebo obecně Nizozemci jsou opravdu otevření, co si myslí, hned řeknou. Kdežto Češi se bojí a stydí. Mají strach z chyb. I když s nimi chcete mluvit anglicky, většina jich má obavy, že to nebude dokonalé, tak raději nekomunikují vůbec. A to si myslím, že je škoda. Já taky dodnes neumím pořádně česky. Ale domluvím se a to mi přijde nejpodstatnější. Vadí mi i to, že tady je všechno orientované na výsledky. Na kroužcích i ve škole dítě musí být nejlepší, nejrychlejší a nejchytřejší. Já si ale myslím, že nejdřív má být radost a až pak výkon," srovnává Nancy, která má tři děti, syna (8), dceru (6) a měsíční holčičku.

Na otázku jakým jazykem doma mluví odpovídá: „Mluvíme pochopitelně holandsky, správně nizozemsky. Ne proto, že česky by to nešlo, ale já češtinu neumím tak dobře, jak by bylo potřeba. A mám strach, že moje chyby by  mohly děti odposlouchat  i se špatným přízvukem. To by jim ublížilo do budoucna i ve škole."

Nancy v současné době nejvíce trápí vyřizování papírů ohledně narození nejmladší dcery. Všechny dokumenty musí zařizovat v Praze na Nizozemské ambasádě. „Je to kus cesty a zdržuje nás to. Nejdříve musíme získat pas, na ten čekáme už druhým týdnem. Potom teprve můžu dojít na pojišťovnu dceru přihlásit," vášnivě komentuje situaci.

Vracet se nechce

Nad návratem do Holandska už ani neuvažuje. Říká, že by to bylo asi náročné, komplikované a neumí si to představit. „Kdybychom museli, asi by to šlo zvládnout. Ale já tu jsem střídavě už dvacet let, máme velký hotel, je v něm hodně práce i peněz. Také děti tu žijí odmala a chodí do školy. Jo, jezdíme tam za příbuznými v létě, nebo o Vánocích. Často ale svoje volno trávíme na exotických dovolených. Lásku k cestování sdílím se svým synem, který teď plánuje dovolenou ve Francii. Musíme už řešit, jestli jet do Holandska nebo třeba do Itálie, protože je málo času. Jak sami pracujeme v cestovním ruchu a hotelnictví, volno si bereme v mezisezoně. S volným časem zatraceně kalkulujeme," vysvětluje Nancy.

Hotel, který Nancy s manželem vlastní má kapacitu sto sedmdesáti lidí. Ke svému podnikání dodává: „Máme málo personálu, tak se musíme všichni otáčet. Mě ani moc nezajímá, kdo má na co školu. Ale co doopravdy umí a jestli logicky uvažuje. Stejně tak mně vadí, když jsem přijedou hosté a místo aby se spolu dali do řeči, každý kouká do svého mobilu nebo tabletu. Tady je venkov, máme krásný výhled na hory a báječnou vodu, to by návštěvníci měli využít."

Zdeňka Kousalová