Byla jste překvapená z nominace do soutěže Žena regionu? Kdo vás vlastně přihlásil?
Bylo to pro mě obrovské překvapení. Vůbec jsem to netušila a nenapadlo mě to. 
O nominaci mě informovala doktorka Hlavová, která mě také navrhla. Pro mě to v tu chvíli byla neznámá žena a myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci, tudíž jsem jí odpověděla velmi obecně. No a nakonec to bylo myšleno vážně. Daly jsme dohromady medailonek a pak už to šlo tak trochu mimo mě.

Kromě krajské ženy regionu jste se stala i absolutní vítězkou.Tušila jste třeba jen v koutku mysli, že by se to mohlo stát?
Vůbec ne. To byl naprostý šok.  Zvítězit v takové konkurenci. Některé nominované jsou navíc mé kamarádky, známe se z politiky. Opravdu mě to mile překvapilo, že jsem porazila i je. V krajském hodnocení byla mou protikandidátkou Aneta Maclová, ředitelka Oblastní charity v Hradci a náměstkyně primátora. Musím říct, že možná kdybych to věděla ještě před svou nominací, asi bych do toho ani nešla. Ona je výjimečnou ženou, férovou, která by si takové ocenění zasloužila, a já si jí velice vážím. Každopádně já děkuji všem za zaslané hlasy.

Vystudovala jste vysokou školu zemědělskou. Avšak v politice jste strávila dlouhé roky. A stále v ní působíte. Nechybí vám někdy ta vaše profese?
Tuhle školu jsem vystudovala, protože mého otce vyhodili ze strany, a tudíž jsem jen tak na nějakou školu jít nemohla. Navíc zvířata jsem měla ráda, takže mi to ani nevadilo. Odešla jsem s červeným diplomem a na horách pak pásla jalovice, ale hrozně ráda na to vzpomínám. Navíc to byla úžasná průprava pro život. Zemědělci jsou flexibilní lidi, kteří se musejí starat o sebe a aby vše fungovalo. A jestli mi to nechybí? No, já jsem člověk, který je aktivní a pořád musím něco dělat, takže asi tak úplně ne.

Začínala jste v politice jako starostka Deštného v Orlických horách, což je funkce blízko lidem. Vnímáte to stejně?
Určitě. Pokud bych mohla říct, co jsem v životě dělala nejradši, pak to bylo starostování, jelikož jste nejblíže lidem a odvedená práce je za vámi vidět. To bylo na tom to nejúžasnější. Politik ve vyšších funkcích neustále něco dělá, ale není to vidět. Navíc danou obec si může starosta tvarovat k obrazu svému, pokud má vizi, k níž směřuje. Samozřejmě jsem tehdy také nadávala na žabomyší války a na to, že někde štěká sousedům pes a vy to musíte řešit a přitom děláte investice za miliony. Pro mě to ale byla obrovská škola, jelikož na vesnici jste na všechno sám. 
K ruce má člověk jen účetní 
a není tu tým úředníků. Klobouk dolů před všemi starosty a starostkami malých obcí.

Nechtěla byste se ještě někdy do křesla starostky vrátit?
Nikdy neříkej nikdy, ale asi už ne. V dnešní době to mají starostové mnohem složitější. Reformou veřejné správy a zrušením okresů v tom zůstali sami a jenom se na ně valí další papíry. My jsme tehdy měli aspoň šanci se na někoho obrátit o radu.

A co vám to dalo či vzalo?
Komunální politika je velká škola života. Potkáte se s dobrými i špatnými lidmi, řešíte mnohé situace a naučíte se jednat. Na druhou stranu si teď zpětně říkám, jestli to byl dobrý krok. Lidé vás nenávidí a myslí si, že si nahrabete a že jste hajzl. Já se však za hajzla nepovažuju a vadí mi, že mě lidé hází do stejného pytle.

Měla jste možnost srovnání jak komunální politiky, tak i té vysoké, jelikož jste byla senátorkou. Je v tom velký rozdíl?
Rozhodně. To bylo salto mortale v mém životě. Najednou jsme se z těch holinek, riflí a flanelové košile dostala do pražských paláců mezi lidi, které znáte jen z televize a teď s nimi máte sedět u jednoho stolu. Bylo to těžké psychicky unést, ale nakonec zjistíte, že jsou to naprosto stejní lidé jako vy. Avšak v obci je to o týmu lidí, který pracuje společně. V Senátu už to není o kamarádství, ale o stranické disciplíně.

Jak vidíte poměr žen v politice?
Určitě by jich tam mělo být víc. My ženy máme trochu jiný úhel pohledu na věci, což by bylo přínosné. Pamatuji si, když jsme projednávali zákon o domácím násilí, že muži byli převážně proti. Nyní se ukazuje, že to byl velmi podstatný zákon. Tehdy to byla bitva.

Jak zvládáte skloubit rodinný život a práci? Nepřipadaly si někdy děti a manžel na vedlejší koleji?
To si nemyslím. Odmala jsem dcery vedla k samostatnosti. Když si nastavíte určitá pravidla, jde to všechno zvládnout. Dcery vždycky věděly, kde mě najdou, a podstatné bylo, abychom si nelhaly a nic nezatajovaly. Je pravda, že neměly nachystané svačiny a teplou večeři, ale  rodinný život není o namazaném chlebu.

Žena regionu 2012

Vydavatelství Vltava-Labe-Press a. s. a společnost Kapitol podpořily jako hlavní partneři již 4. ročník ojedinělého projektu Žena regionu 2012. Do letošního ročníku  soutěže se zapojily stovky výjimečných žen z celé České republiky, které získaly od čtenářů regionálních Deníků a zpravodajského portálu www.denik.cz tisíce hlasů. O titul Žena regionu 2012 se mohly ucházet ženy, kterým se podařilo dosáhnout vynikajících výsledků v jedné ze čtyř kategorií:
– podnikání, politika a veřejná správa
– vzdělávání, věda a výzkum
– zdravotnictví a charitativní činnost
– umění, kultura a sport
Příspěvky se mohly týkat i žen, které společnost finančně nebo morálně nedoceňuje za práci nebo aktivity, při kterých dokážou skloubit veřejný a rodinný život. Cílem je představit tyto ženy široké veřejnosti, přitáhnout pozornost k jejich aktivitám a vyjádřit jim veřejné uznání.