A tak se v sobotu v Archlebových sadech sešli ti, kteří si chtěli vyzkoušet, jak se žije ve tmě, s těmi, pro které je tma každodenní součástí jejich života. Asistovali u toho vodicí psi z celé české republiky.

V rámci Putování s F. L. Věkem, jak akci nazvala její pořadatelka, nevidomá Renata Moravcová, která nedávno získala titul Žena roku Královéhradeckého kraje, čekalo návštěvníky několik stanovišť, na kterých museli splnit hned několik úkolů. Za každý pak dostali razítko, po úspěšném absolvování celé trasy si odnesli diplom.

„Na všem leží neproniknutelně modrý mrak"

V rodném domku F. L. Věka čekal na účastníky nesnadný úkol - s klapkami na očích rozeznat různé předměty, třeba hmoždíř, trdlo na mák, nebo zouvák na boty. Jen podle hmatu.

Na stanovišti u dobrušského kostela pak, rozpoznat poslepu předměty denní potřeby.

„Chtěl bych, aby o téhle akci vědělo co nejvíc lidí, protože to, co Renata dělá pro druhé, je nevídáné, řekl Pavel, který do Dobrušky přijel už potřetí a postěžoval si, ač s humorem, že jeden předmět se mu nepovedlo poznat, ale že příště se určitě polepší.

„Sám, nevím ani kudy jíti mám a kam"

Vedle dobrušské retro kavárny čekal ale mnohem náročnější úkol – nasadit si klapky na oči, vzít do ruky slepeckou hůl, a za asistence se projít prostorem s překážkami.

„Já jsem se v tom prostoru nebyla vůbec schopná orientovat, bylo to strašně těžké a smekám klobouk přede všemi, kteří to zvládají každý den" okomentovala svůj výkon si paní Alena z Hradce Králové. Prostorem provázela asistentka Lidka, která přijela až z Vyškova, kde pracuje pro nevidomé. „Já tuhle práci miluju a jsem moc ráda, že tady můžu být, řekla a doporučila mi, když jsem s ní a s bílou holí absolvovala trasu, že musím mít ramena v rovině, abych vůbec dokázala jít rovně.

„Vím, že je tu, všude tma, já ji nevidím"

V budově místní univerzity si pak všichni mohli zkusit nalít sklenici vody za pomoci pomůcky zvané hladinka. „Hrozný pocit jsou ty klapky, to, že člověk nevidí nic jiného než tmu, okomentovala úkol paní Marta z místní lékárny, která s Renatou Moravcovou pravidelně spolupracuje. A dodala, že do lékárny smí kdykoli i Renatin vodicí pes Xanto, a dokonce si tam prý rád i zajde sám. "Loni když byla akce na náměstí, tak si Xanto odskočil za naší laborantkou, ta mu dala pamlsek, a on se pak zase vrátil zpátky," dodala s úsměvem.

„Pět neděl, sedm hodin, tři měsíce a šest let melancholicky jsem pozoroval svět"

Na stanovišti v parku bylo možné si vyzkoušet psací stroj pro nevidomé, seznámit se s Braillovým písmem, vyzkoušet speciální krejčovský metr a měřítko na bankovky. Nebo se podepsat pomocí kartičky a trefit se poslepu do okénka k tomu určeného.
„Paní Renata je úžasná ženská, spoustu věcí zařídí, ale taky je spousta věcí, které nezařídí, protože na ně nevidí, proto jsem se rozhodl ji pomáhat" říká Petr Tojnar, který je doslova pravou rukou paní Renaty, a dodal, že se nevidomí každý rok do Dobrušky moc těší a zájem je tak velký, že je problém pro všechny zájemce zajistit ubytování.

„Když připustím, že vidím, měl bych vidět víc"

Co dodat závěrem? Kromě spousty zážitků jsem si tak, jako ostatní, kteří absolvovali celou trasu odvezla z Dobrušky pracně získaný diplom, a uvědomila si, jak věci, pro nás vidící tak samozřejmé, pro nevidomé samozřejmé vůbec nejsou. A děkuji za tu zkušenost. všem, se kterými jsem měla možnost se při tom setkat.