„Koruna Himálaje byla fantastická věc, nádherných dvacet let, ale na jednom místě. Koruna světa mně dává možnost poznat a vidět celý svět,“ říká. V pátek večer měl Radek Jaroš povídání v České Poštovně na Sněžce, přespal tam a v sobotu ráno startoval od dolní stanice lanovky v Peci pod Sněžkou závod horských nosičů Sněžka Sherpa Cup.

Jak se vám přenocovalo na nejvyšší české hoře?
Spali jsme nejdříve venku na terase před poštovnou, ale bylo hodně větrno a zima. Partnerka prchla první dovnitř a já brzy po ní. Měl jsem jen lehký spacák. Nafotili jsme si východ Slunce. Dolů jsme jeli z praktických důvodů lanovkou, měli jsme s sebou hodně materiálu, knížek a podobně.

Kdy jste jel naposledy lanovkou?
Pro mě to byla nová a hezká zkušenost. Mám doma fotku, když mi bylo čtyři-pět let, jak jedu starou lanovkou na Sněžku. Mám pocit, že od té doby jsem nejel. Takže teď to bylo po padesáti letech. Bylo to dobré svezení. Lanovka je pěkná, nová, rychlá. Samozřejmě bych si chtěl cestu ze Sněžky vyšlápnout, ale měl jsem hodně věcí, které jsem potřeboval svézt dolů.

Přijel jste odstartovat závod horských nosičů na Sněžku. Co si o něm myslíte?
Jsou to blázni. Myšleno v dobrém. Když jsem startoval Sněžka Sherpa Cup poprvé, měl jsem ještě omrzliny po výstupu na Annapurnu a chodil o berlích, proto mě nahoru vyvezli autem. Ani jsme nestačili vypít kafe a už byli v cíli první závodníci. Neuvěřitelné. Jsou tak rychlí, až jsem si říkal, že by bylo dobré je pouštět až z Černé hory. Je neuvěřitelné, že si sami vymohli, aby nesli ještě více než čtyřicet kilo a táhnou šedesát.

Co říkáte na to, že Sněžka se stala tak vyhledávaným místem a na lanovku stojí častokrát veliké fronty?
Bylo by hezčí, kdyby lidi vyšlapali po svých, ale na druhou stranu to je příležitost pro všechny, kteří se na Sněžku třeba nemůžou dostat z různých důvodů a kolikrát je to nakopne, že začnou chodit na hory. Mně se stalo, že mi lidé psali děkovné maily po přednáškách, že do té doby nikdy do hor nechodili a teď si neumí představit dovolenou bez hor. Jenom je k tomu motivovala přednáška.

Jste zvyklý na jiné výšky. Přesto, jaký je váš vztah k nejvyšším českým horám?
Já jsem v Krkonoších vyrostl. Rodiče mají známé, kterým patří chata naproti Portáškám. Tam jsem trávil každý rok od malička prázdniny a Silvestra. Zažil jsem tam dokonce okupaci v roce 1968. Mám fotky, jak vyplazuju jazyk na ruský tanky. Můj první čundr, který jsem absolvoval v patnácti stopem s kamarádem, mě zavedl taky sem. Hodně jsme jezdili na takzvanou závodní dovolenou na Petrovku a Špindlerovku. Jednou jsem jel na běžkách, dojel k nějaké chatě, do které sněžilo, plápolaly v ní okenice. S údivem jsem zjistil, že to je Petrovka. Bylo to v roce, kdy vyhořela. Tak jsem rád, že jsem se ní rozloučil a viděl ji ještě v době než lehla popelem. Minimálně čtyřikrát jsem tam byl v dětství s rodiči. Na Luční boudě jsem zase křtil knížku K2 - Poslední klenot Koruny Himálaje.

Využít Krkonoše k horolezecké přípravě patrně moc nešlo?
Spíš jen tréninkově, na běžky nebo chození. Měly ale pro mě zásadní význam. Pobyty v dětství v Krkonoších mě totiž nakoply k tomu, že jsem hory začal mít rád. Je zajímavé, že můj brácha to má úplně opačně a hory od té doby nenávidí. Já je miluju. Na každého to zabralo jinak.

Jaké máte před sebou plány? Kam se vydáte?
Absolvovat Korunu světa. Už mám samozřejmě Mount Everest a Mont Blanc. Na Kavkaz jsme jeli na kolech z Nového Města na Moravě, aby to bylo zajímavější, dorazili pod Elbrus a pak na něj vystoupali. Byl jsem už také na americké Denali na Aljašce, loni v srpnu na nejvyšším vrcholu pevninské Austrálie Mount Kosciuzsko, kde jsem jel extrémní vytrvalostní závod Crocodile Trophy na horských kolech, loni v prosinci na Mount Vinson v Antarktidě. Nejbližší výstup je Aconcagua v Jižní Americe, kam půjdu letos v zimě na přelomu prosince a ledna. Pak mě budou zbývat Puncak Jaya v Oceánii a nejvyšší hora Afriky Kilimanjaro. Koruna Himálaje byla fantastická věc, nádherných dvacet let, ale na jednom místě, ve dvou pohořích, Karákóram a Himálaj, i když velikých a dlouhých. Koruna světa mně dává možnost poznat a vidět celý svět. Jak řekl tuším Vysockij: Krásnější než hory, které jsem viděl, jsou ty, které jsem ještě neviděl. Jsou to pořád výzvy, ať jsou vysoké nebo nízké. A jsou krásné. Viz Krkonoše.