„Lidé tam žijí v hrozných podmínkách, nemůžou dál ani zpátky. Na hranicích je nelegálně deportují, mlátí a mučí chorvatští policisté. Chceme otevřít diskuzi o legální, regulované migraci,“ říká v rozhovoru mladá socioložka.

V jakých podmínkách lidé ve Veliké Kladuši žijí?
Když jsem tam přijela poprvé, žádný tábor tam nebyl. Příchozí lidi vyhnali na louku. Jako dobrovolníci jsme tedy začali stavět stany a přístřešky z plachet, kusů dřeva, z čehokoliv, co jsme našli. Často v těch přístřešcích žilo několik lidí najednou. Docházely nám deky, takže pod jednou muselo spát až pět lidí. Také jsme se snažili udržovat v táboře hygienu, takže jsme postavili improvizované sprchy a sháněli vodu. Když v takových podmínkách žijí tisíce lidí, šíří se mezi nimi nemoci a kožní problémy. Měli jsme i případy, kdy lidi umírali na žloutenku. Kromě toho jsem tam učila angličtinu, dělali jsme různé aktivity pro děti, a samozřejmě jsme monitorovali pohraniční násilí.

Třicetiletá Karolína Augustová se narodila ve Valdicích u Jičína, magisterský titul ze sociologie si ale udělala v britském Birminghamu. Seznámila se tam s profesorkou mezinárodních vztahů ze Srbska, u které získala doktorát, a svou práci zasvětila výzkumu migrace. Strávila osm měsíců v uprchlickém táboře v Bosně a Hercegovině, zkušenosti s dobrovolnictvím má ale už z minulosti. Spolupracovala například s jičínskými organizacemi Apropo a Lebeda, dlouho také jezdila pomáhat dětem s postižením na zakarpatskou Ukrajinu. Žije v zahraničí, vystřídala například Turecko nebo Libanon, na Jičínsko se ale ráda vrací na návštěvu za rodinou a přáteli.

K čemu výzkum dospěl?
V táboře jsem se potkala se spoustou lidí, kteří chtěli přes Balkán odejít do Evropy, ale byli takzvaně pushbackovaní. Slovo pushback je hodně důležité, protože zde znamená v podstatě ilegální deportaci. Ty, kteří se rozhodnou překročit hranici, policie okamžitě zachytí. Na hranicích se používají novodobé válečné technologie, jako jsou termokamery, drony, helikoptéry, je tam armáda, psi, ploty. I když se uprchlíci hned vzdají a prosí o možnost žádat o azyl, policie to ignoruje a odváží je zpět. Často je mlátí, ženy zažívají sexuální násilí, chlapi jsou napadáni a setkali jsme se se spoustou případů, kdy byli chorvatskou policií i mučeni. Například ani ne osmnáctiletý Iráčan byl policií odvezen do opuštěného domu, kde ho spoutali a pouštěli do něj elektrošoky. A nebyl to ojedinělý případ, společně s jinými organizacemi jsme nasbírali 30 tisíc podobných svědectví z různých míst na hranici EU.

Proč něco takového státy na svém území tolerují?
Je nutné říct, že tyto státy od EU dostávají peníze, aby se s migrační vlnou mohli vyrovnat. Často se ale jedná o ne zcela demokratické státy, které mají samy dost svých problémů. Bosna je po válce stále hodně nestabilní, je tam velká nezaměstnanost, korupce a bída. Za ty roky se podařilo s podporou EU postavit několik státních táborů. Jejich kapacita je ale nízká, stěží se tam vejdou aspoň ženy s dětmi a rizikové skupiny. Muži zůstávají v rozbořených táborech, které po každém dešti spadnou a je potřeba je znovu postavit.

To takhle rozdělí rodiny?
To se děje často. Lidé se rozhodnou rozdělit se, aby přežili jako rodina. V táboře jsme měli mladého Syřana, který měl maminku v táboře v Turecku a otce v Libanonu. Ženu nechali v relativním bezpečí Turecka, nejmladší syn se vypravil na nebezpečnou cestu do Evropy a otec rodiny zůstal nedaleko syrských hranic. Čeká, že až válka skončí, zkusí se vrátit do Sýrie a postarat se o rodinný majetek. A kdyby k tomu nedošlo, jeho syn se může z Evropy pokusit požádat přes Červený kříž o znovushledání rodiny.

Na hranicích jsou ale tisíce lidí, kteří nemají kam jinam jít. Je možné situaci vůbec nějak řešit?
Když se v našem prostředí mluví o migraci, často se zmiňuje ta ilegální, nekontrolovaná. Ta je velmi nebezpečná. Problém je, že legální prakticky neexistuje, uprchlíci k ní nemají přístup. Podle Dublinské dohody má každý, kdo přijde k hranici EU, právo požádat o azyl. Rozhodně nechci, aby možnost překročit hranici dostal každý. Ale čím menší je možnost legální migrace, tím více lidí se uchyluje k té nelegální a tím více roste byznys pašeráků lidí. Tím vzniká nebezpečný příliv neověřených lidí a tím se zvyšuje bezpečnostní riziko.

I dnes je mezi námi řada lidí, kteří pomoci chtějí, ale navrhují spíš řešení v domovině uprchlíků. Je to reálné?
To řešení by se mělo podle geografie rozdělit na tři části. První jsou státy, odkud lidé přicházejí. To Evropská komise to do jisté míry dělá. Ale jak nám ukázala třeba nedávná situace v Afghánistánu, západní intervence a budování naší idey demokracie a rozvoje je často úplně jiná, než co tam lidi skutečně chtějí a potřebují. Musí si sami najít vlastní proces rozvoje politiky a společnosti. Zároveň se to týká i globálního oteplování, které migraci v posledních letech přiživuje, nebo prodeje zbraní. Například Česko prodává zbraně Saudské Arábii, ta je prodá Jemenu a civilisté z Jemenu utíkají do Evropy. Celý problém je navázaný na mnohem vyšší mezinárodní politiku.

Jaké jsou ty další dvě části?
Druhá jsou tranzitní země, tedy podpora států, na jejichž území uprchlíci přečkávají. Určitě by se to mělo zaměřit na ochranu hranic, ta je nezbytná. Ale velká skupina lidí už se dala do pohybu a my na to musíme reagovat. Ta ochrana by ale měla spočívat v regulaci, ne v úplném zákazu, jako tomu je někde dnes. A třetí je potom cílová destinace. Peníze by měly jít více do podpory inkluze. Ti lidé potřebují podporu do startu, ale nesetkala jsem se s tím, že by ji chtěli zneužívat. Nejvíc si přejí se odlepit ode dna a co nejrychleji se začlenit, začít pracovat a mít klid, jako všichni ostatní.

Proč jste se rozhodli o uprchlickém táboře natočit dokument?
S Jirkou Vydrou z Valdštejnského imaginária v Jičíně nás už dlouho štvalo, jakým způsobem je v médiích a ve společnosti migrace ukazována. Často se jedná o záběry vytržené z kontextu a zaměřené na drama. Když to v roce 2015 začalo, nazvalo se to uprchlickou krizí a lidé získali dojem, že se na Evropu řítí miliony nebezpečných lidí, kteří nás ohrožují. Migrace tu přitom byla vždycky, v minulosti byla dokonce vnímaná jako hrdinství. Když se někomu podařilo utéct z komunistického Československa, byl to úspěch, dokázal to. Najednou se ale velmi složité téma omezilo na smrt, ohrožení a počty lidí, kteří zahynuli na moři při pokusu o vstup do Evropy. Proto jsme chtěli otevřít diskuzi v široké veřejnosti, nabídnout i jiný pohled na věc a zasadit informace do širšího rámce.

Uprchlický tábor ve Veliké Kladuši.Uprchlický tábor ve Veliké Kladuši.Zdroj: Archiv

Dokumenty jste ale točili na Jičínsku. Proč ne přímo na hranici?
V Česku je debata o migraci docela specifická. Nežije tu příliš mnoho cizinců, natož pak lidí s jinou barvou pleti. Navíc z historie nemáme s jinými národy moc dobrou zkušenost. Chtěli jsme tedy lidem nabídnout pohled někoho, kdo je jako oni. Vyrostl ve stejném prostředí, vypadá stejně, je Čech, ale má jinou zkušenost, kterou chce předat. V prvním dokumentu stojím u vězeňské zdi ve Valdicích. Znázorňuje hranici. Navíc jsem v té ulici vyrostla. Vyprávím tam o migraci a na zdi se díky Jirkovým animacím promítá příběh dnešních uprchlíků. Stejný princip jsme použili i v druhém filmu natáčeném na střelnici v Železnici. Rozbořený dům připomíná situaci na hranicích, mluvím tam o násilí, snaze hranici překročit a podmínkách, v nichž lidi v táborech v Bosně žijí.

Kde mohou lidé dokumenty vidět?
Filmy vznikly primárně na zakázku Univerzity Hradec Králové jako výukové materiály pro studenty jak tady, tak ve východní Evropě v rámci projektu Erasmus. Nyní vyjednáváme podmínky, za jakých to můžeme zveřejnit a rozšířit mezi lidi. Ale kdokoliv nás může oslovit a my mu dokumenty ukážeme, nebo uděláme promítání a s ním spojenou debatu. Jednu takovou jsme měli ve Valdštejnské lodžii na začátku listopadu.

Proč je podle vás důležité debatu okolo uprchlíků otvírat?
Je pochopitelné, že se lidé obávají neznámého. Nemají dostatek informací a ty, které dostávají, jsou vytržené z kontextu. Myslím si ale, že skrze odlišnosti se můžeme hodně dozvědět i o sobě. V táboře mě překvapilo, že většina těch lidí v mém věku má na život stejné nároky jako já. Chtějí vzdělání, žít v míru , být schopní se postarat sami o sebe a svou rodinu a ti, kteří jdou do Evropy, se často chtějí odtrhnout od patriarchálních struktur arabského světa. A pro lidi je dobré, aby se konfrontovali s jinakostí. Když zjistí, že jim nevyhovuje a nechtějí ji, je to v pořádku. Ale důležité je nežít jen ve své bublině, pídit se po informacích a čas od času vyslechnout i jiný názor.

Jaký je podle vás dnes po šesti letech migrační krize pohled společnosti na uprchlictví?
Tady u nás mají lidé pochopitelně strach z neznámého, který je podpořený mediální masáží a dezinformacemi. Když jsem kdysi pořádala ve Valdicích sbírku oblečení a dek, našli se tací, kteří řekli, že by deky radši spálili, než je dát uprchlíkům. Mají obavy z islámu, bojí se, že jim někdo bude vnucovat právo šaría. Důležité ale je si uvědomit, že když se lidé rozhodují, kam odejít, vybírají si nejen podle ekonomických, ale i podle kulturních aspektů. Pokud chtějí žít v zemi, která má náboženství provázané s právem, je pro ně jednodušší zůstat třeba v Pákistánu. De Evropy odcházejí ti, kteří touží po změně. My ale nechceme nikoho přesvědčovat, že náš názor je jediný správný. To určitě ne. Ale budeme rádi, když lidé popřemýšlí nad tím, že svět nemusí být jen černobílý a situace není taková, jako se odsud může zdát.

Může mít otevření takové debaty nějaký pozitivní výsledek?
Už jen to, že se lidé otevřou i jinému úhlu pohledu, je dobré. Ale mám jeden poznatek, který mě osobně docela překvapil, když jsem žila v Libanonu. V posledních letech se tam totiž vrací ti, kteří v minulosti uprchli před válkami. Hrozně dlouho žili v exilu v Americe nebo ve Francii. A teď jsou zpátky a začínají protestovat. Získali vzdělání, naučili se jazyky a poznali demokratické zvyklosti. Mají jasnou představu, jak by se jejich země měla transformovat a kam by měla směřovat. Samozřejmě naráží na to, že staré struktury nechtějí opustit vládu. Ale jsou odhodlaní a chtějí změnu a to by mohlo zemi v budoucnu významně prospět.