„Všichni nepřijeli, takže máme účast jen šesti států a šedesát startujících. Ale jsme šťastni, že napadl sníh. Měli jsme připravené různé krizové varianty,“ říká pořadatel Pavel Kučera. Trasa se oproti té tradiční prý příliš nezměnila. „Jen se nejede přes Deštnou, vede napravo od Jedlové ve směru na Pěticestí,“ vysvětluje pořadatel s tím, že byla upravena podle sněhových podmínek.
Radost, potěšení i adrenalin
I 200 kilometrů s náročným převýšením dá zabrat. „Longové závody mohou jet jen závodníci starší osmnácti let. Tady je teď asi nejmladším účastníkem můj syn,“ prozrazuje Kučera.
„Jezdím už od malička, vlastně od narození jsem byl vedený ke psům. Měl jsem i období, kdy mě to štvalo, ale přišel jsem na to, že to je super, a zůstal jsem u toho. Je to radost, potěšení a taky adrenalin,“ tvrdí Pavel Kučera mladší.
Loni zakusil Šediváčka poprvé na jedné etapě. „Bylo to krásné. Střídal jsem se s bráchou a i tento rok se s ním budu střídat. Budu mít šest psů. Těším se hodně, i když na bivak naštěstí nejezdím, na to jsem ještě moc mladý,“ dodává s úsměvem.
Dovolená u moře? Pro mushery utopie
S rodinným spřežením a dětmi dorazili do Jedlové manželé Ledvinkovi. Doma jsou v Králově Dvoře u Berouna, mushingu propadli oba dva. „Střídáme se, minulý rok padla volba na manžela, takže Šediváčkův long jel on, letos zase já. Věnuji se tomu asi už od sedmnácti let. Přivedla nás k tomu láska k pohybu, přírodě, ke psům, zřejmě i Aljaška, romány o Aljašce. První musher, kterého jsem potkala, bydlel kousíček od naší chaty v České Kanadě. Bohumil Kremlička mě učil práci se saňovými psy a vlastně mě vychoval,“ vzpomíná Julie Ledvinková.
Dnes mají s manželem vlastní smečku, která čítá osm psů. Na trať Šediváčkova longu vyjela s pěti z nich. „Je to na mě dost velká akce, mám raději menší, ale moc se těším na delší tratě, protože čím delší dobu je člověk na saních, tím je šťastnější. A krajina Orlických hor se mi líbí moc, jezdila jsem sem už jako dítě, kolikrát jsem tu byla s dětmi i na lyžařských kurzech. Máme to tady moc rádi,“ popisuje.
Kdo by se snad chtěl vydat stejnou cestou jako Ledvinkovi, musí počítat s tím, že pořídit si psí spřežení není jen romantika a zábava. „Musí se rozhodnout, že to je něco, co opravdu chce dělat, že je šťastný, když jeho psí smečka běhá s ním. Když pak má smečku, která závodí, musí si uvědomit, že k tomu patří i stárnoucí psi - sice už nezávodí, ale je třeba se o ně také postarat. Sežere to hodně peněz v krmení, veterině a něco stojí i všechno to vybavení. Buď musí být člověk šikovný, nebo mít někoho takového kolem sebe, protože se neustále něco opravuje,“ upozorňuje Ledvinková.
Plány na důchod? Dvě smečky
Jsou to rovněž dlouhé hodiny tréninku. I její dvanáctiletá dcera už má musherskou licenci a závodí.
„Času se do toho vloží hodně a nám se to stále ještě vrací v té radosti natolik, že ani neuvažujeme o tom, že bychom se toho vzdali. Nicméně třeba dovolená u moře je celkem utopie. Od té doby, co máme smečku, jsme u něj nebyli. Já moře oželím, pro mě je toto cennější, ale zbytek rodiny by už jel,“ přiznává musherka.
O plánech do daleké budoucnosti má jasno. „Nechceme se celý život věnovat jen velké smečce. Asi vždycky u nás nějaký pes bude, ale na důchod, pokud nám tělo poslouží, bychom si rádi pořídili smečky dvě, abychom se s manželem nemuseli střídat,“ dodává Ledvinková.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
