Pro řadu účastníků znamená sedmdesátka výjimečný mítink. Ke Krkonoším patří neodmyslitelně. „Jsem hrozný patriot na Krkonoše. Sedmdesátka prostě k horám patří,“ potvrzuje pravidelná účastnice Blanka Paulů, olympijská medailistka ze Sarajeva 1984.

„Pro mě má svoje kouzlo v tom, že je úplně jiná než ostatní běžkařské laufy, u kterých je to rovina, která se jezdí jako cyklistika v balíku. Sedmdesátka je závod pravdy. Náročný, s kopcema, jede se přímo na horách. Člověk na něj musí hodně mít. Považuju ji za nejtěžší závod u nás,“ tvrdí slavná běžkařka, která žije ve Vrchlabí, kde je opakovaně zastupitelkou.

Z Vrchlabí je také další olympionik, který se objevil v sobotu na trati, bývalý sdruženář Ladislav Rygl. „Mám hrozně rád tenhle závod. Po horách šmajdám pořád, jsem tady doma od dětství. Už jsem sice říkal, že závodit nebudu, ale Krkonošská 70 je výjimka, to je mimořádná záležitost. Letos je to opravdu můj jediný závod. Jsem starej a už se mi závodit nechce,“ přiznává.

Krkonošský maraton se jel poprvé v roce 1955, tehdy záštitou TJ Sokol Bílá Třemešná a názvem Po hřebenech Krkonoš. V roce 1987 převzala jeho organizaci Lokomotiva Trutnov. „Je dobře, že se před lety změnila pravidla a místo deseti lidí jezdí v hlídkách už jen pět závodníků. Ale složité je sehnat i pět výkonnostně stejných borců tak, aby neumřeli po prvním kopci, a když jedou, tak aby to k něčemu bylo,“ připomíná Petr Holub z vítězného týmu Kasper – Swix.

Sám si poprvé vyzkoušel Krkonošskou 70 před třiceti lety, v roce 1989, za Papírny Svoboda nad Úpou v desetičlenné hlídce. „Poprvé to bylo strašný. Na bufefu jsem zmrzlý čekal hodinu na ostatní a říkal, že to už v životě nepojedu, protože to není žádný závod,“ líčí. Od té doby jezdí každoročně, je vícenásobným vítězem.

Podle pamětníků žil sedmdesátkou hlavně v 70. a 80. letech celý Špindl. Startovaly tisíce lidí, autobusy stály po Labskou přehradu. Na souboje desetičlenných týmů vzpomíná i 68letý Jaroslav Kovář z Jilemnice.

„Jsem původně Pražák, co jezdil do Krkonoš. Ve Špindlu si pamatuji skokanské můstky a jednosedačkovou lanovku ze Svatého Petra na Pláň,“ říká Kovář, který jel sedmdesátku poprvé v pětadvaceti. „Dát deset lidí dohromady, to byl často problém. Když se objevil slabý článek, tak to kazil všem,“ poukazuje na specifikum závodu hlídek. „Tehdy nebyly rolby, stopy byly prošlápnuté a běhalo se klasicky. Bruslení tenkrát nebylo v módě. Je dobré, že dnes můžou startovat jednotlivci a člověk může jet sám,“ dodává.

Jaroslav Kovář absolvoval v 68 letech po hřebenech 50 kilometrů, které zvládl za 4 hodiny a 42 minut. „Je to dost náročný, hlavně to úvodní stoupání po modré sjezdovce ve Svatém Petru a těžká hřebenová část, která je tvrdá a ledovatá. Ve svém věku už nemám takovou stabilitu, občas mi to podklouzne, měl jsem tři pády. Ale závěrečný prudký sjezd po modré sjezdovce do cíle jsem seběhnul s lyžema v rukách, to bych nedal,“ přiznává jilemnický běžkař, který pravidelně trénuje doma na osvětleném areálu Hraběnka.

Blanka Paulů, ač je ročník 1954, zajela 25 km za 1 hodinu a 18 minut, jen o půl minuty ji předhonila celkově nejlepší žena Kamila Knopová. Poprvé si zkusila Krkonošskou sedmdesátku tréninkově jako starší dorostenka. „Jela jsem dvě třetiny se staršíma klukama. Tehdy ještě vedla trasa na Špindlerovku, Petrovku, po Zlatém návrší,“ vzpomíná Blanka Paulů. Jakmile v roce 1985 ukončila úspěšnou reprezentační kariéru, stala se z ní pravidelná účastnice sedmdesátky. „Nerada bych si ji nechala ujít,“ má jasno.