Když byli Bohuslav a Vladimír Noskovi ještě malí kluci, hrávali si doma s balíčkem starých fotografií po rodičích a prarodičích. Používali je jako karty nebo  záložky do knížek a podobně. Tyhle fotky ale na rozdíl od jiných skrývaly neuvěřitelný poklad. Na některých obrázcích byl totiž zachycen obrovský ledovec, který před sto lety způsobil zkázu legendárního zaoceánského parníku Titanic.

Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Autorem těchto snímků byl dědeček obou chlapců, Štěpán Řehořek z Dolních Štěpanic, který se v roce 1912 plavil na německé lodi Bremen. Zhruba druhý den po srážce Titaniku s ledovou krou na místo katastrofy právě Bremen dorazil, a tak mohl Řehořek, jenž na lodi působil jako kuchař a řezník a jehož vášní bylo podle slov vnuků fotografování, ledovec vyfotit.

Rodinná historie

„V rodině kolují historky, že když Bremen druhý den po zkáze Titaniku na místo dorazil, plul snad z Německa, tak námořníci v moři viděli ještě trosky lodi a snad i mrtvé lidi. Údajně na fotografii, na které je ta osudná kra, je i pes, který ve vodě plaval. O tom, že byl Bremen na místě havárie, se ale prý moc nikdy nemluvilo,“ vypráví osmašedesátiletý Bohuslav Nosek, který žije ve Vrchlabí.

Jeho o téměř deset let mladší bratr Vladimír, jenž bydlí v Jilemnici, k tomu ještě dodává: „Pamatuji si, co nám maminka říkala. Traduje se, že prý na Bremenu slyšeli SOS volání z Titaniku, jenže všichni měli zažité, že je to nepotopitelná loď, a mysleli si, že to není pravda."

Fotografie, které si oba bratři jako malí občas s rodiči prohlíželi, roky ležely ve skříni. „Máma mi vždycky říkala: koukej, děda, a to bylo všechno. Když pak rodiče zemřeli, tak bratr fotografie přivezl ke mně domů a já je zase půjčil dceři, která bydlí v Neratovicích. A tam jsou dosud. Jen mě mrzí, že jsme přišli o pohledy, jež se nakonec dostaly ke sběrateli do Německa. A ten vlastně všechen ten zájem o nás rozvířil. Pohledy totiž pro nás měly hodnotu, ale ne finanční, tu rodinnou,“ říká Bohuslav Nosek.

Vladimír Nosek však má doma alespoň kopie snímků ledovce a Bremenu včetně kopie pohledu z 10. června 1912, který Štěpán Řehořek poslal z Francie a jehož prostřednictvím rodinu v Čechách informoval o tom, co viděl: „Svátek tento jest pohled na ledovec, na který loď Titanic narazila a o něho se rozbila“.

Jak oba bratři podotýkají, ještě existují fotografie, na nichž je osazenstvo Bremenu včetně snímku dědečka, ale ty jsou právě v Neratovicích. „Dokonce na nich bylo i jméno fotografa, který je v Novém Yorku vyvolával,“ upozorňuje Bohuslav Nosek a Vladimír přidává: „Mrzí mě, že jsme někde přišli o velkou fotografii složenou z několika snímků, kterou děda poslal domů. Byl  to  obraz  o velikosti A4.“

Námořník i legionář

Ani jeden z bratrů dědečka nikdy nepoznal, zemřel totiž ještě před jejich narozením. „Podle vyprávění to ale byl světák. Doma dlouho nevydržel. Oženil se, odjel do světa. A když se po téměř dvaceti letech vrátil, tak nedlouho potom, někdy na začátku třicátých let, zemřel,“ vzpomíná Bohuslav Nosek a pokračuje: „Dědeček si na cestách našel kamaráda, který se také jmenoval Řehořek a byl shodou okolností z Poniklé. Potkali se někde na moři, plácli si, že jsou jako rodní bratři a byli tak až do smrti. A tohohle dědu, který vůbec nebyl do přízně, naopak pamatuji. Ten o našem dědečkovi také vypravoval různé historky: jaký to byl silák a jak si dokázal zjednat pořádek v hospodě, co měla babička. Prý uměl urazit rukou i roh od stolu.“

Štěpán Řehořek podle slov svých vnuků procestoval opravdu celý svět a jako námořník vystřídal víc lodí, ne jen Bremen. „O něm se mluví právě v souvislosti s Titanikem. Děda byl ale například na Madagaskaru, v Singapuru, byl také legionářem na ruské frontě. Dokonce si vedl knížku, kam si poznamenával různé zvláštnosti, které viděl nebo zažil. Jako malý kluk jsem v ní listoval a vím, že tam měl zmínky o různých světových přístavech, které navštívil. Škoda jen, že se někam během let ztratila. Domů také posílal z cest pohledy, fotografie a i snad nějaké finanční částky. Pamatuji si, že jsme na půdě měli velký model lodi, který měl být z Číny, dál také tepané mince, které vypadaly, jako kdyby je dělal kovář na kovadlině,“ podotýká Bohuslav Nosek.

Nůž, ocilka a sekáček

Poté, co se Štěpán Řehořek vrátil domů, už prý neřezničil: „Přivezl nějaké peníze, koupil si automobil Praga President a obratem o něj zase přišel. Když pak zemřel, měl prý honosný pohřeb. Skoro jako státník. Ale to bylo proto, že druzí rodičové našich rodičů měli povoznictví. Jednak vlastnili velkoobchod, cementárnu a pak právě povoznictví s funebráckými vozy. Takže na tu dobu to byl asi vyšperkovaný pohřeb,“ myslí si Vladimír Nosek a pokračuje: „Byl to vážně světák a v tom nejsme s bratrem ani jeden po něm. Jak říkám, po dědovi zůstaly tři věci pro život – jeden dlouhý řeznický špalkový nůž, ocilka a sekáček. Pamatuji si, že když mi bylo asi pět, maminka ten nůž zlomila a byla z toho smutná, protože to byla památka právě na jejího tatínka.“

Vladimír Nosek se stejně jako Štěpán Řehořek živí jako řezník. „Učil jsem se sice klempířem, ale moc mně to nevonělo, zřejmě jsem to měl dané ve vínku,“ prozrazuje a hned dává k dobru další zajímavost. „Na zabijačky s sebou stále ještě nosím právě tu řeznickou širočinu a ocilku, co měl děda na Bremenu. Už jsem slíbil jednomu vídeňskému muzeu, že až přestanu s řemeslem, tak jim tyhle věci věnuji,“ konstatuje.

Zájem médií

O tom, že jejich dědeček vyfotografoval kru, která poslala ke dnu Titanic, prý vědí i kamarádi Noskových. „Dával jsem ty historky často k dobru, ale nikdo tomu do poslední chvíle nevěřil,“ přiznává Vladimír Nosek. Podle jeho slov se o rodinu začali novináři zajímat až před deseti lety. „Když poprvé přijel redaktor z Prahy a říkal nám: Prosím vás, v kterém trezoru máte ty fotky? a já mu řekl, ať chvíli počká, že si s nimi někde hrají naše holky, málem ho trefilo. Pak nám pořád někdo telefonoval, dokonce u nás byly i redaktorky někde až z Kanady, které s námi dělaly rozhovor do Prague Postu,“ říká a ukazuje pamětní výtisk ze srpna roku 2002.

Vladimír Nosek ale přiznává, že když rodina slyší slovo Titanic, probouzí to v nich zvědavost. „To víte. Viděli jsme i Spielbergův film, ale mně třeba některé části přijdou trochu přitažené za vlasy,“ konstatuje zase Bohuslav, a vzápětí dodává, že na zajímavé dokumenty týkající se této obrovské lodní katastrofy se rád vždycky podívá.