Pour je architekt z nedalekých Hořic. Na industriální budovu narazil náhodou před 14 lety, když pracoval v Šárovcově Lhotě. Majestátní budova se mu hned zalíbila. „Asi za tři, čtyři roky mi starosta volal, že cihelnu zemědělské družstvo prodává a že se má rozebrat na materiál. Tak jsem ji s nadšením koupil, ale vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu,“ líčí majitel.
Za zchátralou budovu zaplatil 600 tisíc korun. Loni se mu podařilo po zdlouhavém jednání od státu koupit i pozemek, na kterém stojí. „Říkám, že jsem si pořídil chatičku, jen je trochu větší,“ směje se dnes 45letý muž. Cihlová budova má vskutku impozantní rozměry. Dlouhá je 65 a široká 17 metrů. „Dominuje jí 40 metrů vysoký komín. Zajímavostí je, že ji celou postavili za sedm měsíců, což by byl problém i dnes,“ připomíná profesí stavební architekt.
Klíčová byla střecha
Budova byla ve zbědovaném stavu. Jen vyklízení trvalo dva roky a s opravami bylo potřeba začít od střechy. „Teklo tam na 362 místech, což byl problém,“ říká Pour a překvapivě počet děr nemyslí v nadsázce. „Opravdu jsem tam měl 362 kbelíčků. Hrozně mně to vadilo, protože když jde voda do střechy, tak to strašně rychle chytne houbu,“ vysvětluje. Sedlová střecha má plochu 1 500 metrů čtverečních a opravit se jí podařilo svépomocí po několika letech.
Pour zřídil v několika patrech expozici cihlářství, řemesel a zemědělství. Postupně tak ve vesničce s 200 obyvateli buduje technický skanzen. „Před covidem sem jezdily školy. „Děti nejdřív chodily s mobily v rukou. Pak dostaly blátíčko, a když měly vyrobit cihlu, tak je to začalo bavit,“ popisuje.
Budova je unikátní tím, že se zachovala vcelku. Pec na vypalování cihel je pískovcová. „Jela do roku 1962, kdy se začala využívat jako sušárna obilí. Je to jedna z větších cihelen, protože má 16 navážecích otvorů,“ přibližuje Pour rozsáhlou budovu. Vedle cihlového komínu stojí další unikát. Laik by řekl dřevěný výtah z mohutných trámů. „Je to původní spouštědlo z roku 1926. Funguje na principu samotíže. Jedna klec jede dolů, druhá nahoru. Je to jedno ze tří zachovalých původních zařízení u nás,“ vysvětluje majitel cihelny.
Jak to fungovalo
Spouštědlem se do prvního patra vozil uhelný prach na topení a předsušené cihly. „Ty se vyráběly z hlíny, která se těžila hned vedle. Nakopala se, nechala přes zimu přemrznout a pak se namočila a šla do stroje, který bych přirovnal k velkému mlýnku na maso. Z něj pak vycházel nekonečný pás, který se strunou řezal na cihly,“ popisuje starou technologii nadšenec. Cihly se pak půl roku sušily. „Muselo se to dělat pomalu, aby v cihlách nevznikaly mikroskopické trhlinky, které by pak při vypalování popraskaly. Samotné vypalování při 900 až 1 000 stupních trvalo zhruba jeden den,“ říká Martin Pour. Cihel s vyraženým nápisem Bělohrad, střešních tašek a dalších tvarovek se vyrábělo v době největšího rozmachu dva miliony ročně.
„Člověka to baví. Občas se tady schází rodáci, různá setkání a akce pro děti, z toho mám radost,“ přiznává Pour, který platí rekonstrukci hlavně ze svého. „Občas mi pomůžou obce z okolí, žádám o příspěvek tři tisíce korun. Jedinou větší dotaci jsme dostali 80 tisíc na střechu. Jak může, pomáhá i obec Šárovcova Lhota. Něco málo se pak utrží z dobrovolného vstupného,“ vypočítává skromné příjmy. V nejbližší době by Pour ještě chtěl opravit střechy na venkovních sušárnách: „Je to téměř 400 metrů. Když to uděláme svépomocí, tak to bude stát kolem 200 tisíc korun," kalkuluje. V plánu má i úpravy elekroinstalace.
Poslední sobotu tady pořádal řemeslnou pouť, na kterou se sjely stovky lidí z okolí. „Peněz cihelna spolykala hodně, po pěti letech jsem si to přestal psát. Jenom střecha vyšla na milion a čtvrt. Kdybych to sečetl, tak je to šílená suma, kterou doma nemůžu ani říct,“ směje se Martin Pour. Nadšenec, díky kterému staletá cihelna dodnes stojí. Za první republiky přitom u nás kouřil komín cihelny v každé větší obci, celkem jich bylo v tehdejším Československu osm a půl tisíce.
