Ona zažila všechny naše prezidenty a je zapálenou sokolkou, která i přes svých třiadevadesát let chodí cvičit. On zažil hrůzy občanské války v bývalé Jugoslávii, než našel svůj nový domov v Čechách. Jejich příběhy se rozhodli zpracovat studenti Střední průmyslové školy elektrotechniky a informačních technologií v Dobrušce pro projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum Příběhy našich sousedů.

„Podmínkou bylo vybrat pamětníky, kteří zažili něco zajímavého a natočit o tom televizní dokument. Jeden z našich oborů je přitom zaměřený na multimédia, studenti se učí nahrávat videa, zpracovávat informace, vytvářet profily, medailonky. Proto jsme této možnosti využili,“ vysvětlila Naďa Pochobradská, která na škole vyučuje občanskou nauku a dějepis.

„Studenti tu sice mají dějepis jen v prvním ročníku, ale na druhou stranu tu je možnost multimediálního využití. Největším přínosem tohoto projektu je podle mě pak to, že se vůbec setkají osobně s člověkem, který ledacos zažil a život se s ním nemazlil. Je to něco jiného, než když si o tom jen přečtou,“ upozornila Naďa Pochobradská.

Na vytvoření televizních dokumentů pracovaly dva týmy z dobrušské školy - jeden pětičlenný složený ze studentů druhého ročníku a druhý čtyřčlenný z třetího ročníku.

„Měly za úkol vyhledat pamětníky, natočit s nimi rozhovory a zpracovat je na minutový medailonek o pamětníkovi a vytvořit pětiminutový dokument z toho, co natáčely. Výsledky své práce budou prezentovat spolu s ostatními v březnu na Univerzitě Hradec Králové,“ upozornila Naďa Pochobradská.

Do projektu se studenti hlásili sami.

„Byla to pro nás cenná zkušenost zkusit si něco takového natočit, i když jsme měli s sebou učitele, který nám pomohl. Bavilo mě to. Natáčet rozhovor je něco jiného, než jsme doposud dělali. Nejtěžší byl asi zvuk, museli jsme pak záznamy sestříhat, bylo to hodně práce,“ připustil jeden ze studentů Martin Klíma.

Spolu s dalšími třemi studenty se rozhodli natočit příběh muže, který do Čech uprchl před hrůzami války ve své vlasti. „Toho člověka jsem sehnal já. Je to otec mojí bývalé spolužačky ze základní školy. Je zajímavý už tím, co prožil v občanské válce. Pochází z bývalé Jugoslávie, žil tam ze dne na den, nevěděl, jestli zítřka dožije. Nakonec odtamtud musel utéct, šel sám, pěšky. Tady se oženil a má dvě dcery,“ prozradil Tomáš Voborník.

Druhá skupina natáčela v Novém Městě nad Metují.

„Paní Milena Macháčková je moje sousedka. Ví se o ní, že je vitální, přestože jí je 93 let, je sokolkou a doteď cvičí. Zná mě odmalička a nějakou měrou mě určitě inspirovala. Tak nás napadlo, že rozhovor s ní by mohl být zajímavý. Aby nám pověděla, jak se dřív žilo, co se změnilo a hodně jsme se bavili o Sokolu. Napsali jsme scénář, tvořili jsme otázky a vymýšlíme koncept videa - to, o čem to ve finále bude. Vše ještě zpracováváme,“ vysvětlila další ze studentek Štěpánka Habrmanová.

Ta přiznala, že s kamarádkou do projektu šla hlavně kvůli technice. „Nakonec jsme se k ní vůbec nedostaly. Ze začátku mě to bylo hrozně líto, ale nyní jsem ráda, že jsem zkusila práci i z té druhé strany,“ svěřila se Štěpánka.

Kamer se chopili její spolužáci.

„Používali jsme dvě kamery. Já jsem byl vedlejší kameraman. Soustředil jsem se na detaily rukou, okolí i na to, jak se paní Macháčková tvářila, když vyprávěla různé příběhy. Na hlavní kameru bych si netroufl, protože ještě nemám takové zkušenosti. Ale zatímco kolega, který měl na starosti hlavní kameru, nakonec jen seděl, já jsme s ní musel neustále manipulovat, abych našel a zaměřil ten správný detail,“ vysvětlil Jan Valeš.

Pro studenty, kteří se projektu zúčastnili, je prý ctí, že do něho svou prací mohli přispět.

„A máme dobrý pocit z toho, že zachováme vzpomínky paní Macháčkové,“ dodala další z účastnic projektu Tereza Klamíková.