Kliknutím zvětšíteKolikrát jste byla v Afghánistánu?
Naposledy jsem tam byla v roce 2013 a předtím ještě třikrát. Dvakrát jsem jela jako součást českého provinčního rekonstrukčního týmu a pak dvakrát bez ochrany českých vojáků.
Když srovnáte situaci tenkrát před osmi lety a dnes. Je tam propastný rozdíl, nebo už tehdy jste měla pocit, že to k tomu směřuje?
Byla jsem v Afghánistánu poprvé v roce 2010 a už jenom za ty tři roky, co jsem tam pracovala, jsem velmi cítila zhoršování bezpečnostní situace. V roce 2010 jsme byli schopni jít s vojáky na pěší patrolu, za rok už to kvůli bezpečnosti nešlo. Když jsem pak pobývala v Kábulu, tak to bylo velmi nebezpečné. Tálibán prováděl sebevražedné atentáty a unášel cizince. Pro mě tam bylo velmi těžké si zajistit bezpečnost. Měla jsem naštěstí skvělého fixera, který dokázal předvídat spoustu nebezpečí. Tehdy jsme natáčeli film o ženách v Afghánistánu. Naštěstí vše proběhlo bez nějakých komplikací.
Překvapila vás situace a rychlý zvrat posledních dní, nebo jste to čekala?
Minimálně od roku 2017 i v předchozích letech jsem věděla, že tento scénář nastane, jakmile se stáhnou západní vojska, že Tálibán bude na koni a bude se snažit převzít moc. Že se to stane, to jsem si byla jistá, ale i mě překvapil rychlý vývoj. Myslím, že překvapil všechny a že toto nebylo dohodnuto. Tuším, že Američané měli původně čas na stažení do 11. září, pak do konce srpna a všichni počítali, že dokud tam budou Američané, tak Tálibán zachová status quo a nebude útočit takovou silou. Toto je facka Američanům, kterou jim Tálibán rád uštědřil. Velmi si užívá převahu, kterou může dávat najevo. Američani jsou vyhnáni, to se bohužel jinak říct nedá. A s nimi všechny západní země, které tam působily v rámci NATO.
O afghánské krizi jsme již psali:
Věnovala jste se životu afghánských žen, dokážete nyní odhadnout, co je čeká? Byly ve složité situaci už předtím a teď to bude asi peklo, že?
Ano, teď se vrátí situace z let 1996 až 2001, kdy Tálibán ovládal Afghánistán a kdy ženy pozbyly všechna práva. Nesměly vlastnit majetek, o všem rozhodoval jejich manžel, nesměly vycházet na veřejnost bez burky a mužského doprovodu. Byl jim zakázán jakýkoliv kulturní život, podílet se na správě země, vzdělávat se… Myslím, že Tálibán bude teď naoko ze začátku mírnější, ale ta podstata hnutí se podle mého názoru nezměnila. Budou jen čekat, až se od Afghánistánu odvrátí pozornost celosvětových médií a pak se s ženami vypořádají po svém. Ono už je to teď vidět, z afghánských televizí zmizely moderátorky, novinářky, které tam pracovaly. Nemají přístup na obrazovku a nesmí se veřejně ukazovat.
Jste s někým z Afghánistánu nyní v kontaktu?
Jsem a doufám, že obnovím další kontakty. V zemi je velký chaos, lidé se bojí. Spousta se jich snaží utéct nebo snažila, dokud to ještě trochu šlo, protože kábulské letiště už je v civilní části obsazené. Ve vojenské části pokračuje evakuace, ale jen pro vybrané jedince a těch je žalostně málo. Bojí se. Lidé, kteří spolupracovali s vládou, byli veřejně činní nebo ženy, které pracovaly ve veřejných funkcích. Ti mají opravdu velký strach.
Novinářka a fotografka Lenka Klicperová.
A lidé, se kterými jste v kontaktu, se skrývají?
Ano, někteří se skrývají, některým se podařilo opustit Afghánistán nějakými evakuačními lety. Další zůstávají v zemi, protože tam mají široce rozvětvené rodiny a nechtějí je opustit. Budou v situaci, kdy se budou muset nějakým způsobem přizpůsobit a přežít. A nebo utéct, až bude nějaká možnost. Zatím ale Tálibán kontroluje hranice a jsou zavřené. Myslím, že teď se nemůže útěk podařit nikomu.
Lidé v Čechách se ptají, jestli mohou Afghánistánu nějak pomoci. Existuje nějaká možnost?
Teď už ne. Už je pozdě. Pomáhat jsme jim měli dřív, než se dostali do téhle situace. Samozřejmě chápu i výtky, že si měli pomoci sami, měli bojovat. To je zcela jistě na místě a je to legitimní výtka. Afghánská armáda v tomto ohledu naprosto selhala. A myslím si, že selhaly i předpoklady všech západních vlád, tajných služeb o tom, jak ta armáda bude funkční poté, co spojenci odejdou. Asi nikdo nečekal, že se takhle rychle a snadno vzdá. V podstatě je teď jediným centrem, které ještě Tálibán nedobyl, údolí Panšír, které je severně od Kábulu. To je poslední místo, ale jestli vydrží odpor… Údolí je obklíčené, nemá zatím spojení s okolním světem jinak než letecky. Vrtulníků však moc nemají a je otázka, jak dlouho se udrží a jestli vůbec a jestli se k nim někdo přidá z kmenových vůdců, kteří jsou v současné době v zahraničí. Většina totiž utekla do Uzbekistánu nebo Tádžikistánu.
Jaký bude podle vás Afghánistán nyní?
Afghánistán bude bezpečný. Pokud se tam dostanete a budete mít vízum od Tálibánu, tak si myslím, že člověku nebude prakticky nic hrozit. To byla velká výhoda Tálibánu i v 90. letech. Oni skutečně dokázali zajistit bezpečnost, ovšem na úkor všech dalších věcí, jako jsou svobody, práva, ale ta bezpečnost tam byla a to se dá, myslím, předpokládat i teď. Afghánistán bude velmi konzervativní země, kde budete muset dodržovat všechna pravidla. Tálibán vyhrál a nebude se muset uchylovat k žádnému boji s okupačními silami, s afghánskou armádou, takže skončí sebevražedné atentáty a bude to konzervativní muslimská země, kde ale bude pro cizince už bezpečno.
Plánujete, že se tam vrátíte?
Určitě ano. Nemyslím si však, že zrovna já dostanu vízum od Tálibánu. Uvidíme, ale těžko s tím můžu počítat. Lidem, kteří byli aktivní za předchozího režimu a působili tam jako novináři, tak těm víza nedají. Uvidíme, co se stane s protitálibánským odporem a pokud to aspoň trochu půjde, tak se do Afghánistánu pokusím dostat.
Do České republiky už přiletěly z Afghánistánu desítky lidí. Češi se netají obavami. Je ten strach z evakuovaných lidí na místě?
Rozhodně ne. To jsou samozřejmě prověření tlumočníci, vzdělaní lidé, mluví anglicky, většinou jsou to mladí lidé. Obavy nejsou absolutně na místě. Ti lidé prchají z režimu, kde jim hrozí nebezpečí. Naopak bychom jim měli nabídnout pomoc.
KDO JE LENKA KLICPEROVÁ
Lenka KlicperováNovinářka a fotografka. Pracovala v řadě afrických zemí, od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzanii, Keňu, Etiopii, Mali, Burkinu Faso, Čad, Niger nebo Demokratickou republiku Kongo. Několikrát navštívila jako reportérka Afghánistán. Dostala se také do Somálska sužovaného několik dekád trvající válkou.
Je spoluautorkou několika dokumentů (Slzy Konga, Latim – Obřezané, Iráčanky, Ženy v zemi Tálibánu, Nezlomené) a řady televizních reportáží. Věnuje se také přednáškové činnosti. Je nositelkou devíti cen a nominací v soutěži Czech Press Photo – jak za fotografie, tak za videotvorbu. V roce 2010 vyšla první kniha Afrika v nás, na níž spolupracovala s Olgou a Václavem Šilhovými a na niž volně navazuje Afrika v nás II.
Z práce v Sýrii vznikly dvě knihy Islámskému státu na dostřel I a II, jejichž spoluautorkou je Markéta Kutilová z Poličky. Společně navíc založily po první cestě do Sýrie veřejnou sbírku SOS Kobaní. Z jejího výtěžku podpořily školy a zdravotnická zařízení v severosyrkém městě Kobaní.
Přečtěte si čtyři roky starý rozhovor Deníku s Lenkou Klicperovou:
V roce 2018 vyšla jejich třetí společná kniha Ve válce. Vypráví příběhy lidí, kterým do života vstoupila válka v Iráku a v Sýrii.
V roce 2018 byla Lenka zařazena českou verzí časopisu Forbes na seznam inspirativních osobností pro tento rok.
V roce 2019 vyšla kniha s názvem AK47. Věnuje se dramatickému životu světově proslulého českého válečného fotografa Antonína Kratochvíla. Klicperová napsala text knihy, který zpracovala z Antonínova vyprávění.
Další dvě knihy vydaly opět s Markétou Kutilovou v roce 2020 – Válka je mým osudem (ta se věnuje opět Sýrii) a S lékaři v první linii. V ní se autorky věnují boji zdravotníků s nemocí COVID –19 v Česku. V září 2020 vypukla válka v Náhorním Karabachu. Lenka Klicperová se s Markétou Kutilovou opět rychle přesunula do centra dění. Válku na Kavkaze zachytily obě reportérky v mnoha reportážích, ale také v knize Poslední zapálí vesnici (Euromedia 2021).
23
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
