Podobně jako mnohé vesnice a města v našem regionu, tak i Trutnov byl od října 1938 součástí nacistického Německa. Pro Trutnov skončila válka 9. května 1945. Vojáci Rudé armády dorazili toho dne kolem páté hodiny odpoledne na takřka liduprázdné náměstí. Jako osvoboditele je zde totiž vítali pouze němečtí antifašisté, Češi, sovětští, francouzští a britští váleční zajatci a především vězni z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen. Osvobození Trutnova se obešlo bez bojových operací, přesto tu lidé umírali. Řada německých obyvatel města 9. května i v následujících dnech ukončila z obavy o svou další existenci život sebevraždou. Ráno 10. května vypadalo náměstí příšerně. Opilí vojáci Rudé armády, kteří narazili v pivovaru na alkohol, rozbité výlohy, znásilněné ženy…

Přechod města pod českou správu

Dne 7. května 1945 se po Trutnově rozšířila zpráva o tom, že Rudá armáda prorazila u Wroclavi frontu. Tento fakt kromě příslušníků německé majority, kteří poté začali hromadně opouštět Trutnov, neunikl ani členům ne příliš početné české menšiny ve městě. V prostorách tehdy již Němci vyklizeného Národního domu, někdejšího centra české minority, se její zástupci sešli ještě téhož dne večer.

Poté se dostavili k historicky poslednímu trutnovskému landrátovi Werneru Korschannovi, aby s ním projednali přechod města pod českou správu. Představitel německé správy realisticky zhodnotil svou situaci a české delegaci předal správu města. Navíc se landrát snažil požádat představitele čs. vojenské moci o neprodlené obsazení Trutnova.

V doprovodu českého starousedlíka Josefa Hofmanna a dalších osob se Korschann vydal 8. května v autě s bílým praporem na jednání s českou stranou, které proběhlo na zámku v Horní Branné. Zástupci české strany, kterými byli major Zdeněk Líkař, nadporučík Spanilý a předseda Revolučního okresního národního výboru v Jilemnici Josef Zeman, s landrátovým návrhem nakonec souhlasili. Poté se Korschann vrátil zpět do Trutnova.

Téhož dne proběhla v trutnovském Národním domě volba Revolučního národního výboru (RNV). Národní výbory jako nově vzniklé orgány veřejné moci v osvobozeném Československu byly v duchu Košického vládního programu zřízeny vládním nařízením z 5. května 1945. Nahradily někdejší obecní a městské úřady. Předsedou RNV v Trutnově se stal stavitel Ludvík Kadaník (1890 - 1953).

Němci utíkali i na koňských povozech

Ve stejnou dobu Trutnovem ustupovaly přes dnešní Polskou ulici směrem ke Dvoru Králové nad Labem a Pilníkovu jednotky německé armády. Z dochovaných fotografií vyplývá, že německá armáda utíkala městem i na koňských povozech. Nezastavila je ani nejrůznější nacistická propagandistická hesla.

Dne 9. května 1945 se landrát Korschann rozjel do Jilemnice a následně do Vrchlabí, kde se setkal s českými důstojníky známými z předchozího dne. Vzápětí se vydala do Trutnova kolona pěti vozů, která měla obsadit Trutnov ještě před příjezdem Rudé armády. Postup malé autokolony zpomalovaly defekty vozů i ustupující německá armáda. Přesto se jim podařilo do Trutnova dorazit kolem druhé hodiny odpoledne a následně město předat do českých rukou, o čemž se jeho obyvatelé dozvěděli místním rozhlasem.

Jako první vjela samohybná děla

Na radnici byly zatím vyvěšeny čs. a sovětské vlajky. K prvnímu veřejnému projevu čs. strany došlo na náměstí okolo půl čtvrté. Teprve od této chvíle začal správu města skutečně zajišťovat RNV. K prosazení jeho autority ve městě mu kromě přítomnosti zástupců čs. vojska pomohla i Rudá armáda, jejíž první jednotky vstoupily do Trutnova ve směru od Petříkovic 9. května kolem páté hodiny odpoledne. Tehdy se ve městě objevila samohybná děla typu ISU 152 patřící k 21. armádě 1. Ukrajinského frontu, kterých do Trutnova dorazilo minimálně deset.

K prvnímu setkání zástupců českého Trutnova s jednotkami Rudé armády mělo dojít již před Petříkovicemi. Dochované unikátní fotografie prozrazují, že vojáci Rudé armády dorazili toho dne kolem páté hodiny odpoledne na takřka liduprázdné náměstí. Jako osvoboditele je zde totiž vítali pouze němečtí antifašisté, Češi, sovětští, francouzští a britští váleční zajatci a především vězni z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen.

Záhy po příjezdu Rudé armády se náměstí přeci jen začalo plnit příslušníky místní české menšiny a německými antifašisty. Osvobození Trutnova se obešlo bez bojových operací, přesto tu lidé umírali. Řada německých obyvatel města 9. května i v následujících dnech ukončila z obavy o svou další existenci život sebevraždou.

S francouzskými zajatci na Sněžce

Jedinečné vzpomínky na Trutnov 9. května 1945 měla Vlasta Teichmanová, narozená v roce 1927, která ve městě žila po celou druhou světovou válku, a zažila zde tedy i jaro 1945. Vzpomínala na francouzské zajatce, kteří v posledním válečném roce bydleli přímo proti činžovnímu domu v Horské ulici, kde žila spolu se svou matkou a bratrem.

"V domě čp. 58 naproti nám bydleli tři nebo čtyři francouzští zajatci. Domlouvali jsme se s nimi rukama. Na večer je chodili Němci zamykat. V zimě o něco dříve než v létě. Ráno je zase odemykali. Stejně si ti Francouzi sehnali vlastní klíč. Bratr jim půjčil šaty a dokonce se dvěma z nich byl na Sněžce. Měli vlastní potraviny, asi je získali od Červeného kříže. Dostala jsem od nich čokoládu a jednou nám udělali i dort, který ale nebyl pečený. Z rodiny chutnal jen našemu dědečkovi, mně ovšem ne," vyprávěla.

Dalšími nedobrovolnými obyvateli regionu byly židovské dívky, umístěné v pobočce koncentračního tábora Gross Rosen v Poříčí u Trutnova. Vlasta Teichmanová zavzpomínala, jak každý den židovské vězeňkyně chodily pěšky kolem oken jejich domu na práci do továrny v Horním Starém Městě. Často na ně mávala, což bylo v německém městě tehdy vzácností, takže židovské dívky pokaždé při průchodu ulicí zvedly oči k oknům, kde bydlela, jakoby se těšily na její pozdrav.

Krádeže, opilost vojáků, znásilňování žen

Vlasta Teichmanová zastávala v osvobozeném Trutnově v noci z 9. na 10. května 1945 důležitou funkci: „Zprvu jsme uklízeli s Enkou (Helenkou - pozn. autora) Šmejcovou kancelář, kde se měli trutnovští Češi sejít se zástupci Rudé armády. Poté za mnou a Enkou přišli, jestli bychom nešly držet službu u telefonu v prvním patře budovy prázdného landrátu (dům čp. 118 na náměstí - pozn. autora). Okna jsme měli do dnešní Havlíčkovy ulice. Dole byli ve vrátnici na naši ochranu dva mladíci Ladislav Volavka a Jarka Blažek. Spolu s námi byl na patře český důstojník z Jilemnice, který nám řekl, kolik nocí nespal a že by se chtěl v sousední kanceláři trochu prospat. V noci nám pan Šmejc (Bohumil Šmejc byl místopředseda RNV v Trutnově - pozn. autora), otec Enky Šmejcové, telefonoval, jestli tam s námi ještě někdo je, že se začínají dít divné věci. My jsme říkaly, že dole jsou kluci na stráži a že je tu i jeden důstojník."

Oněmi podivnými věcmi myslel Bohumil Šmejc podle paní Teichmanové to, že někteří příslušníci Rudé armády začali občanům Trutnova odcizovat hodinky a navíc byli opilí, což způsobilo pivo, na které narazili v místním pivovaru. Následky alkoholového opojení se záhy dostavily.

„Zvonil nám tam jeden telefon za druhým. Němky volaly o pomoc telefonem, protože měly své manžely na frontě nebo byly vdovy a neměl je kdo chránit. Rusové přišli v pivovaru na alkohol a pak chodili a Němky znásilňovali. My jsme probudili spícího důstojníka a on jim do telefonu řekl, že se musí ubránit samy, protože tady nikdo není, kdo by jim pomohl. My jsme tam seděly jako puťky a koukaly z okna do ulice na hotel Klein (existoval v nynější Havlíčkově ulici - pozn. autora).

Viděly jsme, jak tam přišli Rusové a narazili na zamčené dveře hotelu. Tak je prostě pažbou samopalů vyrazili a rabovali. Prošli všechna patra a postupně rozsvěcovali světla všech pokojů… V Poříčí byla uvězněna židovská děvčata, ta byla najednou propuštěna a s Rusákama chodila po městě, rozbíjeli výlohy a brali věci. To jsme jen slyšeli, jak řinčelo sklo výkladních skříní. Ráno 10. května vypadalo náměstí příšerně. Opilí vojáci, rozbité výlohy… Můj bratr hlídal 10. května obchod s obuví, ale přišli Rusové se samopaly a bylo po hlídání i po botách."

I přes výše uvedené svědectví lze příchod Rudé armády do města hodnotit jednoznačně pozitivně. Teprve jejím příchodem 9. května skončila pro Trutnov definitivně druhá světová válka.

Tábor v Horním Starém Městě

Magdalena Horetzká z Karlových Varů, za druhé světové války židovská vězeňkyně, se na konci roku 1944 dostala z vyhlazovacího tábora v Osvětimi do tábora v Horním Starém Městě u Trutnova, pobočky koncentračního tábora Gross Rosen. Zde pracovala v textilní továrně firmy Kluge. Později byla přidělena na stavbu zákopů a třídění brambor. V Horním Starém Městě ji zastihl památný květen 1945.

Na osvobození si uchovala tyto vzpomínky: „Když se blížili Rusové, tak esesáci, kteří tam na nás dohlíželi, se převlékali do civilních šatů a utíkali. V Oberaltstadtu (německý název Horního Starého Města - pozn. autora) nás osvobodili Rusové. Tu mistrovou (neoblíbená mistrová v továrně - pozn. autora) polská děvčata zbila a předala Rusům, kteří ji údajně měli odvézt na Sibiř. Na Rusy nemohu říct vůbec nic špatného, byli hodní. Dávali nám jen takové lehké jídlo… Po osvobození jsem vážila 29 kilogramů. Byla jsem vyčerpaná, tak jsme si lehla a spala. Probudila mne jedna z děvčat a říká mi: ´V továrně otevřeli sklad se šatstvem. Jdi tam, vyber si něco na sebe a ty zavšivené šaty, které máš na sobě, zahoď!´ Měla jsem šatové bílé vši a ve vlasech také vlasové vši. Tak jsem si tam v tom skladě, který byl už skoro rozebrán, vzala svetr asi na desetileté dítě, ale mně byl."

Na osvoboditele lidé nezapomněli

Trutnovské ulice lemovaly v květnových dnech nepojízdné vraky nejrůznějších dopravních prostředků ustupující německé armády. V některých z nich byl ponechán i cenný náklad v podobě potravin. Například na Horské ulici před domem, kde tehdy bydlela paní Teichmanová, zůstalo stát nákladní auto plně naložené medovým máslem. Francouzští zajatci dali matce paní Teichmannové několik krabic másla a ona tak mohla podělit všechny známé. Před Faltisovou továrnou, pozdějším Okresním národním výborem, zase tenkrát trčelo opuštěné auto s cukrem, o který se prali němečtí civilisté.

Na své osvoboditele nezapomnělo město Trutnov ani v následujících desetiletích. Za zásluhy na osvobození Trutnova v roce 1945 byl rozhodnutím rady Městského národního výboru jmenován Anton Antonovič Vojiščin 27. dubna 1965 čestným občanem města. Dne 17. října 1973 se stejné pocty dostalo i plk. Michailu Michailoviči Jerzunovi za jeho účast při osvobozování Trutnova v květnu 1945, kdy jako průzkumník Rudé armády v hodnosti kapitána byl mezi prvními sovětskými vojáky ve městě. V roce 1950 byl na místním hřbitově odhalen Památník Rudé armády, kde jsou uloženy ostatky deseti sovětských vojáků a důstojníků.

Ondřej Vašata (historik Muzea Podkrkonoší v Trutnově)