Lidé chodí kolem bývalé jazykové školy Labyrint, kdekdo se zastaví, vyfotí poslední pohledy na obvodové zdivo a natáčí video, které duní rozbíjením kamene. V hlavách přitom zní písnička, ve které Aleš Brichta s Arakainem zpívá „o baráku na odstřel, kam večer chodilo se na zeď psát.“

„I tady se psalo a malovalo po zdech. Anglicky,“ vzpomínají ti, kteří zde před lety zdokonalovali jazykové dovednosti. „Je to nostalgie, musíme si aspoň uchovat nějakou vzpomínku,“ říkají ženy, které přišly s kočárkem a natáčejí bourání Labyrintu prostřednictvím svých tabletů. Když něco nenávratně mizí, je to nostalgie vždy. Ať už jsou důvody jakékoliv.

„Dům zbourat musíme. Nenašel se investor, který by ho byl schopen zachránit a rekonstruovat. Objekt byl dlouho ve špatném stavu a scházeli se v něm bezdomovci,“ vysvětluje Jaroslav Rufer. Jedné z firem, ve kterých působí, dům totiž patří. „Přestože jsme se snažili zazdít okna a další vstupy a zabránit, aby se dostali dovnitř, vždy si našli způsob, jak tam nakonec zase někudy, třeba i po žebřících, vlézt. Přicházely stížnosti obyvatel z okolí a dopisy na Městskou policii, takže nakonec padlo rozhodnutí dům zbourat,“ říká Jaroslav Rufer.

V sobotu 26. srpna začne v maloúpské galerii Celnice výstava Drahý příteli, která připomíná setkávání československých a polských disidentů v Krkonoších.
V Malé Úpě po stopách disidentů

Co bude stát v místě demolice, není zatím jasné ani jemu. „Máme na stole dva projekty, který však nakonec dostane zelenou, ještě nevíme. Každopádně se bude stavět nový dům. Jde o strategické místo v Trutnově,“ dodává. To si zřejmě říkali už i ti, kteří dům ve Vítězné nechali postavit v roce 1908. „Původně sloužil jako školka, nebo tehdy jakýsi dětský útulek pro zaměstnance textilní firmy Jan Faltis – dědicové. Její obrovská továrna se nacházela v místech dnešního Okresního úřadu a zasahovala až do ulic Zámečnická a Tkalcovská,“ připomíná historii lokality zástupce ředitele Muzea Podkrkonoší Ondřej Vašata.

„Hned vedle se nacházela rozlehlá dělnická kolonie v ulicích Rolnická, Dělnická a Textilácká. Po druhé světové válce sídlila v objektu Zemská rolnická škola. Pamětníci však už vzpomínají spíš na osmdesátá leta, kdy se budova stala součástí Základní školy ve Školní ulici nad poštou. A také mnoho lidí pamatuje, jak školnice zvonila na zvonek a svolávala děti. Budova v historii vlastně vždy sloužila školským účelům,“ říká Ondřej Vašata a ukazuje špičku věžičky z hromosvodu, relikvii z Labyrintu.

„Lidem vždy vadí, když se něco bourá, mizí. Každé budovy, která je nějak spjatá s historií města, je samozřejmě škoda. Ale kdybychom žili z toho, že vše zakonzervujeme, tak bychom nikdy nic nepostavili. Každá doba chce prosadit něco nového,“ konstatuje smířlivě muzejník. Na druhé straně se obrací na veřejnost s prosbou.

„Pokud lidé vědí, že se něco někde má bourat, kdekoliv v krkonošském regionu, budeme rádi za tipy. Když už ta budova musí jít k zemi, chceme aspoň zadokumentovat, jak vypadala. Někdy chodíme kolem domů, které zdánlivě vypadají, že vydrží na věky věků. A pak přijdeme a zjistíme, že je tam prázdné místo. Nedávno nás například upozornila jedna paní na to, že mizí velké sgrafito ze starého sídliště v sousedství domů u Křižíků. Jde o velký výjev s nápisem Radostný život horníků. Je spousta různých prvků, které je dobré zadokumentovat předtím, než úplně zmizí,“ uzavírá pro Deník Ondřej Vašata.