Nedávno skončila v úpickém městském muzeu výjimečná výstava. Mapovala historické pokusy městských úředníků přivést do Úpice železniční trať.

První snahy o zavedení kolejí do města se datují už do poloviny 19. století. V té době se poprvé začalo uvažovat o stavbě tratě z Pardubic směrem na Jaroměř a dál na Liberec. Do Úpice železniční soupravy měly přijíždět od České Skalice, skrze ratibořické údolí a Havlovice.

„Dráha původně v polovině 19. století do Úpice vyprojektovaná byla. Všechno ale přebil majitel malosvatoňovických uhelných dolů, který slíbil, že po železnici ročně přepraví 1,6 milionu centů uhlí," popsala své poznatky z historického bádání Jana Nešněrová.

Během let se železniční idea několikrát proměnila. Bohužel pro Úpické, všechny snahy měly společného jmenovatele neúspěch. Železnice ve městě není.

A vzhledem k současnému dopravnímu vývoji dost pravděpodobně už nikdy ani nebude.

Na vlak přispívali i občané. Nedočkali se ho

Úpice - Díky nabídce uhlobarona z Malých Svatoňovic se železnice v počátcích výstavby dočkali tamní obyvatelé. A v Úpici ostrouhali. „Lidé by tu ale určitě žádnou historickou křivdu cítit neměli. Město prostě nemělo, čím tuhle nabídku přebít. Nic tu nebylo. I největší fabriky začaly vznikat později," předkládá Jana Nešněrová, ředitelka Městského muzea a Galerie Julie W. Mezerové Úpice, která se studiu pramenů věnovala celý rok.

Malosvatoňovické nádraží bylo otevřeno v roce 1859. Později železničáři dráhu prodloužili až do Trutnova a dál na Polsko.

Úpice jako Dvůr

Variantních řešení o přivedení železnice do Úpice napočítali v muzeu hned osm. Poté, co padla již zmíněná možnost výstavby státní dráhy přes Úpici, se městští zastupitelé upnuli na finanční spolupráci s Rakouskem-Uherskem a jeho „dotačním titulem".

Podkrkonošské město se vzhlédlo v lokální dráze. Ta měla vzniknout na trase Hořice – Dvůr Králové – Hajnice – Úpice – Hronov. Měla být součástí velkého projektu, který by propojil železniční sítí Pečky v okrese Kolín s Náchodem.

„Úpičtí do tohoto projektu vstoupili. Založili akciovou společnost, do níž místní firmy, podnikatelé i osobnosti vložili nemalé finanční prostředky. Lidé si uvědomovali, jak je pro ně železnice důležitá a jak podstatná by byla i pro další rozvoj města. Totéž si uvědomovali třeba i ve Dvoře Králové. Také tam mají nádraží mimo město a veškerý materiál museli náročně dovážet do centra koňmi," řekla Jana Nešněrová. „Například úpický řídící učitel Václav Pitaš do projektu vložil celý svůj roční peněžitý příjem, což mi připadne neuvěřitelné," sdělila ředitelka úpického muzea.

Z místních zdrojů jednotlivých zapojených měst totiž muselo na výstavbu putovat 30 procent z celkové částky. Až potom se města a obce mohly těšit na železniční injekci.

Ani Křižík nepomohl

O vybudování zmíněné velké dráhy z Hořic na Hronov usilovala zapojená města více než třicet let. V dobách, kdy projekt postupně upadával, se však Úpice současně začala snažit alespoň o připojení ke stanici v Malých Svatoňovicích. I tady však postupně jednotlivé návrhy padaly podobně, jak ambiciózně vznikaly.

Do hlavní role se přitom v tomto železničním rokování dostal dokonce František Křižík, významný český technik a vynálezce. Město ho oslovilo už v roce 1896. Pro Úpici projektoval jednak dráhu pro elektrické vlaky, kterou by město spojil s Malými Svatoňovicemi, tak osvětlení ve městě.

Projekt od slavného vynálezce ale ztroskotal na výstavbě elektrocentrály. Ta by, poté co radnice z finančních důvodů odpískala výstavbu osvětlení, byla pro město nerentabilní. A tím logicky padla možnost železnici vystavět.

A nadějně vyhlížející plán na výstavbu velké dráhy na trase Hořice – Hronov nakonec také utichl. Ačkoliv projekt už získal peníze od rakouské vlády a ačkoliv už byly proinvestované velké prostředky, první světová válka vše zhatila.

„Bohužel se nestihlo kopnout do země a udělat tolik práce, aby se vyplatilo železnici dostavět. S koncem války se potom rozpadlo Rakousko-Uhersko a tím padl i příslib státní dotace, který Úpice obdržela. Kde není stát, není totiž státních peněz. A jak známo, na našem území právě vznikalo Československo," řekla Jana Nešněrová.

Kudy také mohl jezdit vlak?
Jedna z připravovaných železničních variant mohla propnout celý region Královédvorska a Úpicka. A jak třeba mohl vypadat jízdní řád? Takto: Hořice, Miletín, Doubravice, Dvůr Králové n. L., Kocbeře, Kohoutov, Hajnice, Úpice, Svatoňovice, Bohdašín, Hronov.

Honosné nádraží

Vlakové nádraží mělo stát na úpickém Sychrově. Zhruba v místě současného gymnázia, tenisových kurtů a fabriky Tonava. Tehdy tu jakákoliv zástavba chyběla. „Zajímavé přitom je, že Křižík rozpracoval i typové budovy. Víme proto poměrně přesně, jak nádraží mělo vypadat," řekla Jana Nešněrová. A opět tím pozvala na výstavu v úpickém muzeu, kde jsou jednotlivé budovy až do neděle ke zhlédnutí.

Některé pozdější varianty nádraží počítaly s tím, že vznikne na druhém břehu řeky Úpy. Zhruba v místech současného sídliště na Veselce.

Prvorepublikové snahy

Po válce snahy o zavedení železnice do Úpice neustaly. Radnice se dokonce vrátila ke Křižíkově projektu. Akcionáři opět získali potřebnou koncesi, nutnou k výstavbě. I tentokrát ovšem plány zničil souběh dějin. Začínající malá hospodářská recese v roce 1921 donutila zastupitele města, aby od projektu ustoupili.

Později Úpice toužila ještě po přeložení tratě od Velkých Svatoňovic směrem na Batňovice, a dál na Suchovršice. Pro nákladný projekt ovšem nenašla podporu i přesto, že ho v roce 1926 místní radní prezentovali prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi při jeho návštěvě Úpice.

Vlaky vedle aut

Úplně poslední snahou, jak do Úpice vlaky přivést, byl nápad s úpravou silniční dopravy. Okolo roku 1928, v době, kdy se ve velkém stavěly komunikace pro automobily, byla ve hře varianta s vybudováním zbrusu nové silnice. V lokalitě pod Lány měl být podle tehdejších plánů prokopaný tunel a železnice by v něm kopírovala cestu pro auta.

„Město na tento projekt dokonce získalo podporu na ministerstvu. Mělo i garantovanou půjčku. Ale vše ztroskotalo na okresní komisi. Ta jakoby neměla zájem vlečku a náročnou stavbu uvést v život," sdělila své poznatky ředitelka úpického muzea.