Při práci Vendula Horáková poznala i svého manžela, policistu, který ji jako jediný vyhodil od dopravní nehody, aby mu neničila stopy. Vydali se pak záhy stopou společnou, po které s nimi jdou už i jejich dvě děti Eliška a Kubík, při kterých vystudovala i vysokou školu. Ti už si také osahávají dlouholetou a úspěšnou maminčinu vášeň – kouzlení. Zálibu s řadou úspěchů a ocenění doma i v zahraničí, které se možná jednou budou věnovat ze záliby společně. Vendule se splnilo vlastně přání mnoha lidí.  Má zaměstnání, po kterém toužila a je v něm spokojená, na cestě k němu poznala svého muže, žijí ve spokojené rodině a má i koníčka, který sice kvůli dětem byl na čas přitlumen, ale když to vyjde, bude kouzlit celá rodina.

Bylo to vaše přání, stát se hasičkou?
V dětství určitě ne. Odmalička byl cíl mnohem větší – herečka nebo kouzelnice. Můj tatínek byl třicet let u hasičů, vyprávěl doma o zajímavých situacích tak poutavě, že jsem se o to začala zajímat. Vystudovala jsem, inspirována zase maminkou, stavební průmyslovku a těšila se, jak si postavím svůj domek. Moje první povolání bylo ale jiné – redaktorka v náchodské kabelové televizi. Líbilo se mi, že se výsledek dá střihnout, upravit, nebo natočit znovu. Vyzkoušela jsem si práci s mikrofonem, před ním i za ním, klást otázky, poznala jsem i spoustu zajímavých lidí. To pokračovalo i v regionální televizi.

Moc také nechybělo, abyste se věnovala filmu?
Už v kabelovce jsem natáčela. Jednou jsme náhodou točili nějaký požár, což mne nejen nadchlo, ale také nastartovalo. Začala jsem se filmařině věnovat víc, vzdělávat se i teoreticky,  Absolvovala jsem kurz kameramanů a střihačů. Natočila jsem videoklip se skupinou Ready Kirken, který obsadil třetí místo na republikové filmové soutěži. Absolventský snímek na filmové škole, který byl o pardubickém fotografovi a včelaři Evženu Báchorovi a jmenoval se Můj pan domácí, vyhrál na republikové filmové přehlídce ve Vysokově. Práce s kamerou se mi hodila  i v regionální televizi.

Byla zkušenost z médií dobrá při nástupu k hasičům?
Určitě, já si teď uvědomuji, že jsem vlastně v mediální sféře prošla vším. Televizí, rozhlasem, tři roky jsem psala v Deníku. Umím fotografovat, natáčet, střihat, a když k tomu přičtu ještě krátkou epizodu na krajském úřadu, je to kvalifikace pro tiskovou mluvčí slušná. Když jsem teď na opačné straně, hodí se to moc. Dřív jsem se ptala já, teď odpovídám a vím, co od bývalých kolegů můžu čekat.

Zajímavé prý bylo vaše první setkání s budoucím manželem?
Natáčela jsem tehdy jako redaktorka velmi vážnou dopravní nehodu a on byl vlastně jediný policista z východních Čech, který u nehody byl. A který mne také od nehody vyhodil, abych mu neničila stopy. To se mi nikdy nestalo. Byla jsem zastáncem toho, že točím reportáž o hasičích, o jejich činnosti i práci policistů, a zaskočilo mě to. V takové situaci jsme se poznali a nikoho z nás nenapadlo, že spolu nakonec budeme žít. Když už jsme spolu chodili, pozvala jsem ho na kouzelnický festival, který jsem shodou okolností vyhrála, a ono se mu to tak líbilo, že mi po čase v programu začal asistovat.

Kde se vzala vaše záliba 
v kouzlení?
To už je opravdu nějakých osmadvacet roků zpátky, kdy jsem byla na nějaké besídce s tatínkem, a tam vystupoval kouzelník. Otec šel za ním, jestli by byla možnost, aby se tomu kouzlení věnoval. Dohodli se a já si ťukala na čelo, do čeho se to taťka dává. Tatínek začal kupovat rekvizity, líbily se mi, a jeli jsme na dovolenou do Maďarska. Tam také šel do obchodu a vybíral ty blýskavé věcičky i pomůcky, které mu kouzelník předváděl. Při cestě do kempu jsem lidi z autobusu pozvala na večerní představení. Tatínek se zděsil, já se naučila ve stanu odpoledne pár jednoduchých triků, a bylo to. Zatleskali mi, což sedmiletou holku dostane, a už jsem se chytila.

Záliba okořeněná úspěchy vám vydržela doposud?
V dětských začátcích mi tatínek, který sám také zkoušel kouzlit, složil pěkné básničky a na ně ušil i můj program. Se zdokonalováním přišly úspěchy. Stala jsem se vicemistryní republiky, jezdili jsme na festivaly, vystoupení, rozšiřovala jsem vlastní program, kam jsem zakomponovala i svoji zálibu v latinsko-amerických tancích. Několikrát jsem se předháněla s Pavlem Kožíškem, který se tím dnes živí. Mám fůru diplomů a ocenění, vážím si třeba umístění v Bratislavě v roce 1986, kde se dávala jen jedna cena a já tam porazila jeho i dospěláky. Jezdila jsem s programem doma, ale i v cizině, třeba v Polsku, Německu, Itálii a Řecku. Dnes vystupuji méně, už si vybírám. Se dvěma dětmi není volného času moc,  a tak ho věnuji především jim, jsou na prvém místě. Není ale vyloučené, že jednou budeme mít program, kde bude kouzlit celá naše rodina. A budu z krabice objevovat děti, Elišku nebo Kubíka, za asistence manžela.

Jaký byl váš kouzelnický „majstrštyk“?
V devatenácti jsem byla jediná žena na světě, která řídila automobil poslepu. Zdokonalila jsem to i na nákladní auto, ale veřejně se mi to nepovedlo. Naše hasičské auto mi nepůjčili a na pražské hasičské soutěži se také báli o cisternu a opravdu na poslední chvíli to zrušili. Jela jsem poslepu traktorem i osobním autem. Nejdelší byla dvoukilometrová trasa.

Když se vám splnilo přání a dostala jste se k hasičům, nechtěla jste o místo přijít a musel vypomoci manžel, viďte?
Zvážili jsme to, a jak při prvním, tak i při druhém dítěti absolvoval rodičovskou dovolenou on, což by každý muž asi neudělal a já si ho za to vážím. Navrhl to sám a pomohlo nám to. Naučil se i vařit. Děti už jsou větší, Elišce bylo šest, chodí tančit a paní učitelka ji chválí. Děti nenutím, ale třeba společně kouzlíme a vystupujeme při rodinných oslavách. Doma si lehce vykouzlí čokoládu. Aby si zvykly, kdyby jednou chtěly kouzlit společně.

Ctíte jako tisková mluvčí zásadu, že když má člověk informovat, musí znát?
Novináři se mnohdy ptají na detaily a já se snažím vědět o práci našich lidí všechno. Tak jsem na sebe oblékla nejen přetlakový chemický oblek, abych dokázala věrně popsat situaci. Už asi třikrát jsem absolvovala i pobyt v cvičném kontejneru „flashover“, kde se simulují požáry v bytech. Je tam šest set stupňů, máte na sobě zásahový oblek, dýchací přístroj a je vám hrozné horko. Všude kolem plameny. To je přiblížení realitě opravdové. Zkoušela jsem si nedávno i zátěžový test v přetlakovém obleku. Test spočívá v tom, že v přetlakovém obleku odcvičíte v posilovně několik cviků, zajedete na rotopedu. Pak vás čeká třeba rozvinutí a smotání hadic. Musím se přiznat, že mi poslední test příliš nesedl, neměla jsem dobrý pocit a přesvědčila se, jak obtížný je výcvik našich „kluků“.

Je práce profesionálních hasičů podle vašich zkušeností přiměřeně hodnocená a doceněná?
Nevím, jestli ta fyzická, ale duševní určitě ne. Co musí hasiči u zásahu prožívat, co vidí za neštěstí a pak si to zpětně v hlavě přehrávají, lze těžko pochopit. U nehody se vám nerozbrečí, jsou to silní chlapi, ale když jedu s nimi, občas utrousí poznámku. Nebo když vidím fotky, které se ani nedají zveřejnit, jak jsou strašné, člověk pozná jejich těžkou práci a s čím se denně setkávají. A nejhorší je, když se tragické situace týkají dětí. I já mohu dělit svoji práci a komentování na období před 
a po dětech, kdy se vám pohled určitě změní, ačkoliv musíte vystupovat profesionálně.

Baví vás ještě vaše působení 
u hasičů?
Ačkoliv pořád jsou podmínky těžší a tenčí se ohodnocení profesionálních hasičů, práci mám ráda. Dlouho jsem na to čekala a od mládí jsem vždycky s tatínkem diskutovala o tom, že potřebují zviditelnit, podporu a uznání. Tohle ve mně přetrvává pořád. Vždycky budu za hasiči stát, propagovat i ctít jejich náročnou práci.

Za týden, v pondělí  23. dubna, si můžete přečíst rozhovor s novinářkou a spisovatelkou Bárou Nesvadbovou.

Očima blízkých

Pavel Bér, kolega:
„Vendulka je jedním z mála lidí, kterým se splnil jejich sen. Práce se jí stala koníčkem, a tohle dokazuje každý den.  Nejednou prodělala tvrdý výcvik společně se svými kolegy ze směn. Za něžnou slupkou se skrývá houževnatá bojovnice. A je to také kamarádka, na kterou se člověk může  s čímkoliv obrátit.“

Veronika Mikolášková, kamarádka:
„Já ji vidím jako sluníčko, které vždycky září a dokáže svým úsměvem zahřát všechny okolo sebe. Umí být vrbou, která nejen vyslechne, ale i poradí, pro své děti by se třeba rozkrájela.  Všechno dělá poctivě. Dokonce na zkoušky fyzické způsobilosti trénovala jednou tolik, že si z toho uhnala zánět kolen. Nesmírně si vážím toho, že patřím do okruhu jejích přátel. Vendulka je člověk, který zůstane přítelem, i když se roky neuvidíte.“

Ivana Jozífová, kamarádka:
„S Vendulkou mě seznámil před jedenácti lety můj bývalý přítel, který byl  jejím spolupracovníkem. Setkávaly jsme se spolu na pracovišti a potom i v Bohdanči, kde jsme obě bydlely. Staly se z nás  opravdové kamarádky. Vendulka mi pomohla v době, kdy jsem prožívala nelehké životní období. Vždycky jsem se na ni mohla spolehnout.“

Tomáš Kubelka, fotograf:
„V prvních šlépějích mé fotonovinařiny mi byla zdatnou průvodkyní v našich adrenalinových, tandemových jízdách za cíli vytyčenými odposlechem radiových vln dobrodružných frekvencí. Ono dobrodružství ji směrovalo mezi hasiče, hrdiny. K profesi až za mez,  jíž  by mnozí neunesli. Tam s citlivostí sobě vlastní balancuje nad hranou vymezující peklo a vědomí veřejnosti. Možná tak činí za pomoci nějakého kouzla. Několikerými mne doslova ohromila.“

Vladimír Burjánek