Na svém blogu Čas běží (casobeh.blogspot.cz) poukazuje na to, že: „Na rakouské straně riskovalo životy také mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka." Z jejího pátrání v matrikách vybíráme:

Mezi nimi i Jan Šilar (*5.3.1843 Dolní Čermná – Nepomuky 1, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863. Byl z chudé, protestantské rodiny, a takové brali na vojnu nejraději.

Podle vyprávění patřil k 30. regimentu polních myslivců, s nímž v Uhrách prodělal výcvik, a když se stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici u Vysokova svedli 27. června 1866 tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové … a zbytek 30. regimentu? Skončil prý v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní.

Jenomže… příběhy léty vyprávěné zpravidla mají svá drobná „jenomže". Podle mapky 30. regiment polních myslivců vůbec nebojoval. Takže Jan Šilar patrně sloužil u 6. nebo 14. regimentu.

3. 7. 1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek (jehlovek), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef a Antonín Novotní, synové Josefa Novotného, láníka z Kunčic č. 52 a Anny roz. Hottmarové, obrovské štěstí…

V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, nemohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16letého ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4. hodině ráno na cestu, běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány, v které potkal zástup vojáků, a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem „dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě běžel druhý den k domovu.

Bitvu u Hradce Králové přežil, i když zraněný, také další z kunčických rodáků – Karel Moravec, * 18.02.1841, † 1900 (syn Františka Motyčky, láníka z Kunčic 124, a Terezie roz. Langrové), pozdější držitel č. 83.

Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. … byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn, zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl, že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ho pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci, a potom byl brzo propuštěn domů docela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: „Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí, jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku, popisuje ve svých pamětech František Kylar (* 9.10.1897, Kunčice 47):

„14.5.1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3.7. Tuhá bitva, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11.7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21.5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera."

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné, zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy – kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly i ony.

Každá vojna má i své nešťastné lásky … jedna taková měla hodně zlý konec.

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodech a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková. Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Řekla, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život?

(zdroj: casobeh.blogspot.cz)

Dějinné události chápeme příliš obecně. Málokdo to vnímá tak, že bojovali konkrétní lidé, říká genealožka Marie Glöckner

Za jak významný v české a především místní historii tento válečný konflikt považujete?
Téma jsem si vybrala proto, že takzvané velké dějinné události chápeme příliš obecně. Vnitřně se nás nijak nedotýkají. Málokdo to vnímá tak, že bojovali konkrétní lidé, kteří měli svá jména, rodiny…

Kde všude jste informace získávala?
Když jsem ve zdrojích, které jsou popsané pod článkem (na webových stránkách casobeh.blogspot.cz, pozn. red.), narazila na příběhy o lidech z Pod-
orlicka, kteří měli s prusko-rakouskou válkou něco společného, hledala jsem v matrikách, abych upřesnila, o toho se vlastně jedná.

Setkala jste se například s potomky někoho z těch, jejichž příběhy popisujete?
Žádného z jejich potomků osobně neznám, ale možná jim udělá radost, když budou vědět -  tohle je on, náš předek.

Vypátrala jste i nějakého svého předka, který se bojů zúčastnil?
Ve svém rodě žádného „válečníka" nemám. Naštěstí se mí předci rodili tak, že v době konfliktů byli příliš malí, nebo příliš staří na to, aby se stali vojáky.