Magistr Pavel Kuřátko pracuje jako speciální pedagog ve valdické věznici. Mimo to beseduje se školáky a studenty o následcích zneužívání psychotropních a návykových látek, které je mohou dovést až za mříže.

Do valdické věznice nastoupil jako dozorce začátkem osmdesátých let minulého století. Vrátil se sem v roce 1990 z vysokoškolského studia jako vychovatel. Vzpomíná na atmosféru, která tu vládla po Sametové revoluci.

Nálada mezi odsouzenými prý byla velmi uvolněná. Proběhla velká amnestie prezidenta Václava Havla, kdy ve valdické věznici ze zhruba dvou tisíc odsouzených zůstalo přibližně 400 potrestaných za nejzávažnější trestné činy, vraždy. Odsouzení zde založili vězeňské fórum.

„Měli představu, že budou lustrovat zaměstnance. Nehleděli na své povinnosti, ale upřednostňovali svá práva,“ vzpomíná Pavel Kuřátko.

„Tehdejší vedoucí oddělení výkonu trestu mě pověřil vedením jedné z ubytoven odsouzených, kde vládla totální anarchie. Měl jsem nastolit pořádek,“ přibližuje tehdejší události.

Dozorci byli vězňům vydáni napospas

Odsouzení už měli k dispozici místo poukázek peníze, o které hráli v kartách a tím docházelo k mnohým potyčkám. Nacházelo se mezi nimi mnoho nebezpečných předmětů, kterými se napadali vzájemně a ohrožovali i personál věznice. Docházelo ke rvačkám, zdemolovali nemocniční celu, zapalovali matrace. Dopovali se také nejrůznějšími léky. Často se ve svých celách zabarikádovali.

Navíc ministerstvo spravedlnosti do věznice vzkázalo, že vězně deprimuje pohled na uniformy, takže dozorci chodili v civilu a navíc nesměli mít u sebe žádné donucovací prostředky. Vězňům, kteří se rovněž pohybovali v civilu, tak byli vydáni doslova napospas.

„Ustát všechna napadení bylo tehdy opravdu náročné,“ přiznává Pavel Kuřátko, kterému vězni dokonce zapálili i dveře u kanceláře.

„Signalizací jsem se snažil přivolat kolegy. Nikdo nešel, tak jsem vylezl ven. Tam stálo asi čtyřicet odsouzených, všichni v ruce tyče, hole, nunčaky. Tak jsem na ně zařval, ať mně uhnou. Procházel jsem uličkou a horký pot mně stékala čůrkem po zádech,“ vybavuje si Kuřátko dramatické chvíle, na které se nedá zapomenout.

Hrozba smrti

Napjatých okamžiků bylo podle Kuřátka poměrně dost a v napětí žili všichni zaměstnanci věznice. Navíc vězni měli i svoje klíče od katrů a cel, kterými si otevírali, co chtěli.

„Nejhorší chvíle? Když mě přišel jeden maník v povznesené náladě vyhrožovat, že mě zabije. Rozlítly se dveře, přišel chlap s kudlou a začal na mě řvát, že nadržuji cikánům. Vzal židli, sedl si naproti mně ke stolu. Zachoval jsem chladnou hlavu, vytáhl ze šuplíku krabičku cigaret, nabídl mu, ale s tím, že nemám sirky. Jak odešel na chodbu, zmáčkl jsem tísňový hlásič, aby mně někdo přišel na pomoc,“ líčí další „horké“ chvilky.

Pomohla až tragédie

Nastolení pořádku ve Valdicích odstartovaly dvě tragické události. Jednak vzpoura v leopoldovské věznici, kde vyhořelo celé jedno křídlo. Druhým impulsem byl listopad 1991, kdy tři vězni při útěku z Leopoldova zavraždili pět dozorců a dva těžce zranili.

Tyto události byly začátkem cesty k nastavení normálního režimu i ve valdické věznici.

Z cel zmizely přepážky z dek i prken, plakáty, zbraně. Z jednoho oddělení tu dokonce odvezli osm tater nepořádku. Dozorcům se vrátily uniformy i donucovací prostředky.

„Ve vězení musí pod zákonnými právními normami vládnout pevný řád, který musí platit. Jinak vzniká anarchie,“ přemítá Kuřátko, který v té době trávil ve věznici i dvanáct hodin denně.

„Odsouzení založili vězeňskou samosprávu, která nám pomáhala nastolit pořádek. Obávali jsem se například, jak to bude vypadat o Vánocích. Tehdy jsme na kulturní místnost pořídili televize a prožili jsme celkem klidné svátky. Člověk ale musel dodržet, co slíbil, vězni jsou totiž citliví na spravedlnost. Tak se všechno pomalinku vracelo do normálu,“ pokračuje ve vyprávění Pavel Kuřátko.

Podařilo se konsolidovat i návštěvy, při kterých se mnohdy hrálo, zpívalo a tančilo na stolech. Návštěvy se tehdy snažily do káznice propašovat, co šlo. U jedné ženy našla služba v podprsence tři kila kvasnic, desetiletý hoch měl v rukávu láhev vodky.

Byl vydán nový trestní řád, provedla se vnitřní diferenciace. Proces nápravy pokračoval do roku 1993 – 1994.

„Základní parametry této instituce se musí udržovat a jestli tu ustoupíte zlu, tak vás zahubí. Představy o lásce a pravdě v této sociální patologii prostě neplatí a nikdy platit nebudou,“ zamýšlí se závěrem Pavel Kuřátko, který se vždy snažil vše řešit cestou smíru. Pracoval navíc s dobrým týmem chlapů, na které se dalo spolehnout a jejichž práce a odvahy si vážil a váží dodnes.“