Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno R (pokračování)

Roškotovo divadlo

Kulturní památka, pozoruhodný architektonický skvost, který projektoval významný český architekt období funkcionalismu Kamil Roškot, jehož jméno dnes orlickoústecké divadlo nese. Postaveno bylo v roce 1936 ze sbírek občanů, podnikatelů a místních spolků a institucí. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století prošlo divadlo několika etapami zásadní rekonstrukce, která byla prováděna ve spolupráci s památkáři tak, aby neutrpěla jedinečná Roškotova architektura. Budova, kterou zmiňují i publikace věnované světové architektuře, slouží divadelním představením, koncertům i dalším kulturním akcím, promítá v ní také moderní digitalizované kino.

Rott Oldřich

Bývalý čs. fotbalový reprezentant, rodák z Třebechovic pod Orebem (26. 5. 1951), kde s fotbalem začínal. V letech 1966 – 1973 hrál za Spartak Hradec Králové a největších úspěchů dosáhl v dresu pražské Dukly (1973 – 1983). Získal s ní tři tituly mistra Československa (1977, 1979, 1982) a dvakrát Československý pohár (1981, 1983). Středovou osu ve složení Rott – Pelc – Štambacher, kterou sestavil trenér Jaroslav Vejvoda, záviděl Dukle kde kdo.

Oldřich Rott hrál rok na Kypru (1983 – 1984 EPA Larnaca), pak oblékal dres pražské Slavie (1984 – 1985) a aktivní kariéru končil v nižších soutěžích v Rakousku a v SK Černolice. V naší lize odehrál 313 zápasů, ve kterých dal 49 gólů. Odborníci ho charakterizovali jako nenápadného, pracovitého a pro mužstvo nepostradatelného hráče. Jeho velkou devízou byla spolehlivost a vysoký herní standard.

Třikrát nastoupil za reprezentační áčko. Největšího úspěchu však dosáhl jako člen olympijské reprezentace – byl členem mužstva, které získalo zlaté medaile na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Ve stejném roce byl i členem naší reprezentace, která na ME v Itálii vybojovala bronz, on však nenastoupil k žádnému zápasu.

Po skončení aktivní kariéry působil v roli delegáta Českomoravského fotbalového svazu, pracoval jako odborný pracovník mládežnického centra pražské Sparty. Zabýval se i prodejem a distribucí značkového sportovního oblečení.

Rovensko pod Troskami

Zdejší dřevěná zvonice má tři zvony obráceny srdci vzhůru. Dva ze zvonů pocházejí z roku 1630, kdy se zvonice stavěla a jejich autorem byl mistr zvonař Martin Schrötter II. z Hostinného. Jmenují se sv. Václav (hmotnost 2400 kg, výška 118 cm, průměr 129 cm) a sv. Jan Křtitel (hmotnost 1500 kg, výška 100 cm, průměr 110 cm). Nejmenší zvon nazývaný sv. Jiří pochází z roku 1639 (hmotnost 600 kg, výška 80 cm, průměr 85 cm). Zvony jsou vyladěny v trojzvuk e' – fis' – ais', zvoní se v neděli a svátky a jsou přístupné veřejnosti. Jsou rozhoupávány šlapáním, o což se starají čtyři zvoníci.  Původně byly zavěšeny tradičním způsobem, ale protože prý svým zvoněním vyzývaly ke vzpouře, vrchnost je za trest nechala obrátit. Naštěstí nebyly za žádné z dalších válek rekvírovány na materiál pro výrobu děl, protože už tehdy byly považovány, díky jejich zavěšení, za unikátní.

Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Zvon Václav prý dokáže splnit přání každé dívce, která udeří třikrát srdcem o zvon. Obrácené zvony najdete i v Kouřimi  na Kolínsku.

Rovenské Šediviny

Osada na Rychnovsku, jejíž založení včetně  tří částí s názvy Bažiny, U Prázovky a Za Obcí spadá do období  1785 – 1815. Na koncích svých pozemků ji postavili sedláci z obce Rovné, aby oddělili část svých pozemků buď pro sebe, nebo pro své děti a nemuseli docházet obdělávat tyto pozemky do tříkilometrové vzdálenosti od své zemědělské usedlosti. Pokud starší generace sedláků odešla do Rovenských Šedivin, přenechala usedlost v Rovném svým dětem, čímž vznikali tzv. familianti. Tato koncová osada dostala v době svého vzniku od zakladatelů nešťastný oficiální název Šediviny podle těsně přiléhající a v tu dobu dávno existující obce Šediviny. Kvůli tomu, aby se nějak od sebe tyto dvoje Šediviny odlišily, tak koncová osada dostala dva neoficiální názvy. České Šediviny se používaly jen do roku 1938, zato Rovenské Šediviny dodnes. Nachází se zde mj. i hospoda Prázova bouda, kterou v chalupě čp. 18 postavené po roce 1870, založil Jan Práza 9. 6. 1890.

V roce 1970 se v části Bažiny natáčely dvě scény filmu Babička podle knihy Boženy Němcové. Od roku 2010 zde postupně vzniká Czech Hobbit Ion – první česká hobití vesnice, kterou buduje místní občan Svatoslav Hofman, student filmové školy v Praze.

Rozálka

Rozhledna ve tvaru husitské hlásky na Kapelském vrchu nad Žamberkem. Její výška je 20 metrů a má dvě vyhlídková patra.

Zajímavostí stavby je její starší dvojče v Táboře – rozhledna zvaná Hýlačka či Rozhledna svobody z roku 1921. Autorem stavby je stejný architekt, prof. Theodor Petřík, který tehdy vyhověl žádosti o kopii stavby. Žamberská rozhledna byla postavena v roce 1932 a od originálu se liší pouze sadou oken pod špicí věže a kamenným přízemím. Původní šindelová střecha byla v roce 1957 nahrazena eternitem. Další úpravy se pojí s rokem 2004, kdy byl interiér doplněn o strop nad vstupem, byla zavedena elektřina a provedeny celkové úpravy dřevěných materiálů. Vyhlídková růžice vznikla podle návrhu RNDr. Jana Vítka.

Úředně nese název Tyršova rozhledna, ale používá se i názvů Rozálka, či Rozárka, a to díky vedle stojící kapli sv. Rozálie.

Rozkoš

Vodní nádrž u České Skalice, často nazývaná východočeské moře. Má rozlohu 800 hektarů (maximální plocha zadržené vodní plochy je přes tisíc hektarů) a průměrnou hloubku deset metrů. Celkový objem nádrže je 76,2154 milionů metrů krychlových. Nádrž je napájena Rozkoší, Rovenským potokem a přivaděčem z Úpy, který je dlouhý téměř dva a půl kilometru. Vodní plochu na dvě části dělí Rovenská nádrž, která je dlouhá 1,7 kilometru a na západní straně je opatřena dvousetmetrovým betonovým přelivem.

Nádrž je vyhledávanou turistickou oblastí, zejména pro rodinnou rekreaci, využívají ji milovníci vodních sportů a rybáři. Přilehlý autokempink s celoročním provozem má kapacitu 3 500 osob. K dispozici je 300 lůžek v chatkách, plocha pro 800 stanů a 90 karavanů. Návštěvníci v kempu naleznou také letní kino, hotel, restaurace, stánky s rychlým občerstvením, minigolf, půjčovnu kol a sportovních potřeb, vodní tobogán, dětský motokros, saunu, dětské hřiště.

O výstavbě Rozkoše se uvažovalo už v roce 1932, o sedm let později byl zpracován generální projekt. Ten  kromě přehradní nádrže počítal i s výstavbou jezu na Úpě ve Zliči s průběžnou vodní elektrárnou a přivaděčem vody do nádrže a výstavbou přehrady v Pekle nad Metuji s průběžnou vodní elektrárnou, přivaděčem vody a špičkovou přečerpávací vodní elektrárnou u Domkova. Podle tohoto projektu probíhala v letech 1946 – 1950 příprava stavby s tím, že přehradní profil byl pro lepší geologické podmínky posunut o 800 m po proudu k Velké Jesenici. V roce 1951 byly zahájeny práce, ale už o rok  později je zastavili pro nedostatečnou přípravu celé stavby z hlediska nových předpisů. V roce 1960 byl schválen nový investiční záměr, který však řešil pouze výstavbu na potoce Rozkoš a jezu na Úpě s přivaděčem vody do nádrže. Metujská větev včetně energetického využití všech objektů byla přesunuta do 2. etapy výstavby. Výstavba vodního díla trvala osm, let (1965 – 1972), povolení k trvalému provozu udělilo Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ke dni 1. 1. 1976.

Rubena

Tradiční český výrobce pryžových výrobků s více než stoletou historií. Když se Josef Kudrnáč, strojník v Bartoňově textilní továrně, na počátku minulého století rozhodl pro vlastní podnikání, vybral si nevšední obor – výrobu gumového zboží. V roce 1907 v Novém Městě nad Metují zakoupil od firmy Oswald malou výrobnu mazadel, gumových ucpávek a osinko – pryžového zboží. Do deseti let firmu rozšířil a zmodernizoval. Po první světové válce se angažoval ve veřejném životě města a továrnu převzal jeho syn Jaromír. Ten začátkem dvacátých let zakoupil tovární objekty v Náchodě a výrobu do nich převedl. V roce 1923 přibral jako společníka, náchodského stavitele Ing. Jaroslava Hakaufa.  Společně rozšířili sortiment výroby na gumovou obuv, technickou pryž, hadice a duše a pláště pro jízdní kola. V roce 1928 se oba společníci rozešli. Jaroslav Hakauf se osamostatnil a odešel do Hradce Králové, kde založil podnik Gumovka J. Hakauf a synové. Společnost s názvem Kudrnáč a spol. v Náchodě zahájila výrobu veloplášťů a veloduší a o rok později vyrobila první český autoplášť a autoduši. Firma se stala jedním z nejvýznamnějších gumárenských podniků v Československu a úspěšně vyvážela i do zahraničí. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na národní podnik Rubena Náchod, který se v průběhu let několikrát reorganizoval. V 60. letech se ve výrobě technické pryže začala používat vstřikolisová technologie. Počátkem 70. let byla výroba automobilových pneumatik převedena do Otrokovic, v Náchodě zůstala pouze produkce cyklopláštů. V roce 1989 vznikl samostatný státní podnik Rubena Náchod, o tři roky později byl přeměněn na akciovou společnost. Součástí Českého gumárenského svazu se podnik stal v roce 1996. Dnešní akciová společnost Rubena Hradec Králové s provozy v Náchodě, Hradci Králové a Velkém Poříčí vznikla spojením dvou do té doby samostatných subjektů, a to firem Rubena Náchod a Gumokov Hradec Králové. Hlavním výrobním  programem jsou nadále pláště a duše pro jízdní kola, firma dále vyrábí různá těsnění, pryžotextilní a pryžokovové výrobky, silentbloky, O-kroužky, pryžové desky, hadice a potrubí, vaky, klínové řemeny a mnoho dalšího. V roce 2014 byla Rubena vybrána jako oficiální výrobce hokejových puků pro ZOH v Soči.

Rudrův mlýn

V Ratibořicích stával už ve druhé polovině 16. století. Tvořila jej jednopatrová kamenná budova s mlýnicí v přízemí i v patře. V patře se nalézal také byt mlynáře o dvou místnostech a  jedna místnost sloužící mlynářské čeledi, obecně zvaná šalanda. V roce 1773 ratibořický mlýn převzal mlynář Antonín Ruder ze Suchovršic u Úpice, který se oženil s jedinou dcerou tamního mlynáře Josefa Hejny. V blízkosti mlýna pod lipami nechal mlynář Ruder se svoji manželkou postavit v roce 1796 pískovcovou sochu Panny Marie. Jeho syn, známý jako dobromyslný „pan otec" z knihy Babička, prodal mlýn v roce 1842 tehdejšímu majiteli náchodského panství Jiřímu Vilémovi, knížeti ze Schaumburg-Lippe. Vrchnost mlýn nadále sama provozovala nebo pronajímala. V průběhu následujících let nechala také přistavět a rozšířit empírový objekt mandlu, nacházející se  za vodním náhonem. Mohutný, vodou poháněný mandl s plátenickou valchou a zařízením na bělení upravoval plátno domácích tkalců z okolí. Mlýn sloužil ke svému účelu až do roku 1914, do roku 1949 budovu využíval jako úpravnu pláten nájemce mandlu Jan Hroch.

Po zestátnění objektů byl mlýn zrekonstruován do původního stavu podle návrhů architekta Josefa Reichla. Bylo obnoveno dřevěné mlýnské kolo i zařízení mlýnice. Místnosti byly vybaveny dobovým nábytkem a historickými předměty podle popisů z knih Boženy Němcové. Expozice přibližuje každodenní práci a život ve mlýně, o různých kulturních akcích, které se v Ratibořicích pravidelně konají, bývá mlýn v provozu. Budova mandlu byla dlouhá léta využívána jako ubytovna, v letech 1994 – 1998 prošla rekonstrukcí a objekt byl zpřístupněn návštěvníkům. Podkolí mlýna roztáčí převody a různá ozubená kola, které zajišťují chod mandlovacího zařízení. Ratibořický panský mandl je jediný, který je v Česku doposud funkční. V budově je umístěna také stálá expozice věnovaná zpracování lnu a místní plátenické výrobě.

Rumcajs

Pohádkový loupežník spisovatele Václava Čtvrtka a malíře Radka Pilaře se původně v Jičíně živil jako švec. Pak nechtě urazil mohutnou nohu starosty Humpála a byl vykázán z města. Skončil v jeskyni lesa Řáholec, kde s ním později žili i jeho žena Manka a syn Cipísek.

První texty  vznikly v šedesátých letech minulého století. Populární byly zejména televizní večerníčky, kterých bylo odvysíláno devětatřicet. Půvabné příběhy muže ve vysokém červeném klobouku, nepěstěných vousů v nichž sídlí lesní včely a s pistolí ládovanou žaludy s knížepánem, kněžnou, Humpálem, císař pánem, obrem Cumštajnem, Meluzínou, drakem, ale také se spřáteleným  řáholeckým jelenem šestatřicaterákem a hláškami „Paprlapá!" a „Kruciš!" bavily celé generace dětí.

Rumcajsova rodina si získala oblibu u nás i ve světě – pohádky vyšly např. ve slovenštině, polštině, bulharštině, němčině, maďarštině, rumunštině, estonštině a lotyštině.