Písmeno S (dokončení)

Siostrzonek Prokop

Římskokatolický duchovní, benediktinský mnich a převor se narodil 9. srpna 1957 v Českém Těšíně. Po absolvování gymnázia studoval v letech 1976-1983 teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a pak působil jako kněz ve farnostech Olomouckého arcibiskupství. Státní bezpečnost odhalila, že během studií, v době kdy byly řeholní řády zakázány, vstoupil tajně do benediktinského řádu. Chtěla toho využít a žádala spolupráci, což Siostrzonek odmítl, proto nesměl vykonávat kněžskou funkci a pracoval dva roky v Tesle Rožnov. Po sametové revoluci se benediktýnský řád vrátil do Břevnovského kláštera a Siostrzonek byl jmenován převorem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, odkud administruje i klášter v Broumově. Jako svého nástupce si jej vybral tehdejší arciopat Anastáz Opasek, který mu ještě v exilu zvolil nové jméno Prokop. Oba se aktivně podíleli na přípravách restituce břevnovského kláštera. Po smrti Anastáze Opaska v létě roku 1999 byl Prokop Siostrzonek zvolen převorem administrátorem kláštera.

Autorsky spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí a Naší rodinou.

Srdečný Vojmír, PhDr.

Průkopník sportu tělesně postižených a jeden z posledních pamětníků akce nacistů proti vysokoškolákům 17. listopadu 1939, při kterém přišel o život student Jan Opletal.

Vojmír Srdečný se narodil 6. října 1919 v Albrechticích nad Orlicí. Chtěl studovat Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kam se nedostal, a proto odešel na státní reálku v Kostelci nad Orlicí, kde potkal propagátora zvláštní tělesné výchovy Františka Škváru. V roce 1939 začal studovat Ústav pro vzdělávání učitelů tělesné výchovy. V Praze bydlel na Švehlově koleji, kam 17. listopadu vpadli Němci a Vojmír Srdečný byl spolu s dalšími stovkami studentů deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Po propuštění a návratu do Albrechtic v prosinci 1940 pracoval jako praktikant v pojišťovně a po dvou letech byl nuceně nasazen ve fabrice Guss-und Metallgesellschaft v Holicích. Po válce úspěšně dokončil studia tělesné výchovy a v roce 1947 nastoupil do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde mj. založil Kladrubské hry pro tělesně postižené. V roce 1949 musel z Kladrub odejít, ale našel uplatnění jako rehabilitační pracovník ve státních lázních Velké Losiny, kde se věnoval léčbě pacientů s následky po dětské obrně.

Do Kladrub nad Labem se opět vrátil (1959) a v letech 1964-1985 byl odborným asistentem na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Vojmír Srdečný zastává funkci předsedy historické skupiny 17. listopad 1939 v Českém svazu bojovníků za svobodu a od dubna roku 2010 je českým zástupcem v Mezinárodním výboru Sachsenhausen.

Steinhart Leo, prof. MUDr., DrSc.

Světoznámý rentgenolog se sice narodil 13. dubna 1924 v Praze, ale svůj profesní život spojil s Hradcem Králové. Maturoval v roce 1943 a jako mladý se zapojil do odbojové činnosti. V létě roku 1943 musel jako židovský míšenec nastoupit do internačního tábora ve Tvoršovicích u Bystřice v okrese Benešov. Jeho otec, který byl židovského původu zemřel v koncentračním táboře, uvězněna byla i jeho matka. Sám z internačního tábora, kde byl mj. vězněn i známý operetní zpěvák Jára Pospíšil, utekl a zúčastnil se Pražského povstání v květnu roku 1945.

V letech 1945-1950 vystudoval jako vojenský stipendista Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích byl přidělen do VLA do Hradce Králové na oddělení Katedry radiologie, kde pracoval jako voják až do roku 1958, kdy byla vojenská katedra zrušena. Pak se stal asistentem Radiologické kliniky vedené prof. Janem Bašteckým. V roce 1967 byl jmenován profesorem radiologie a odešel do Kuvajtu, kde čtyři roky vedl oddělení radiodiagnostiky nemocnice v Al Sabach. Stal se průkopníkem moderních diagnostických zobrazovacích metod. V letech 1971-1989 byl přednostou Radiologické kliniky hradecké FN a vedl katedru radiologie LF UK v Hradci Králové. Klinika byla tehdy nadprůměrně přístrojově vybavena. Vedle moderních angiolinek pro zobrazování koronárních tepen se podařilo v červnu roku 1978 uvést do chodu první CT přístroj ve východní Evropě.

Město Hradec Králové v roce 2013 ocenilo jeho mimořádně úspěšnou vědeckou a pedagogickou činnost nejvyšším oceněním udělilo mu Cenu dr. Františka Ulricha. Profesor Leo Steinhart zemřel v prosinci roku 2015 ve věku 91 let.

Svatohubertské slavnosti

Celodenní akce doprovázená bohatým kulturním programem a aktivitami z oblasti myslivosti a poznání přírody na Kuksu. O znovupořádání se rozhodlo se vznikem Řádu sv. Huberta v roce 1992 se záměrem navázat na odkaz hraběte Františka Antonína Sporcka. Slavnost měla premiéru první listopadovou sobotu v roce 1993, později bylo pořádání přesunuto na první říjnovou sobotu. Akce se nekonala pouze v roce 2004, kdy ji znemožnila povodeň, v roce 2011 se z důvodů rekonstrukce Hospitalu a okolí uskutečnila v Praze.

Pozornost tisíce návštěvníků každoročně poutají představení a výcvik plemen loveckých psů, hipologické ukázky, sokolnická show, ukázky výcviku a lovu dravců, lovecké zbraně, řada koncertních vystoupení pěveckých a hudebních uskupení, řada soutěží a výstav, zájem je o prohlídky prostorů Hospitalu. Součástí Svatohubertské slavnosti jsou i průvod, mše svatá (tu první celebroval královéhradecký biskup Karel Otčenášek) a na závěr ohňostroj s hudbou.

Svatovavřinecká pouť

Putování na Sněžku se koná tradičně na svátek svatého Vavřince, který je patronem nejen kuchařů, cukrářů, pivovarníků či hostinských, ale i nejvyšších českých hor. Jméno svatého Vavřince nese kaple, která stojí na vrcholu nejvyšší české hory. Svatý Vavřinec se narodil ve třetím století ve Španělsku a byl upálen na železném roštu proto, že po popravě papeže Sixta II. císařem Valeriánem rozdělil církevní poklady mezi prostý lid.

Z Pece pod Sněžkou poutníci vyrazili minulý rok už popatnácté, šlo se i ze Špindlerova Mlýna. Tradičním účastníkem pochodu je bývalý prezident Václav Klaus, v roce 2013 zde byl i jeho nástupce Miloš Zeman, který se však nahoru nechal vyvést autem. Každoročně se tu koná mše svatá, kterou celebrovali královéhradečtí biskupové Dominik Duka a Jan Vokál.

Na pouť vyrážejí stovky Čechů a Poláků, členové horské služby i lidé z Krkonošského národního parku. Setkávají se tu i pamětníci, kteří vzpomínají na doby, kdy jejich dědové nosili na Sněžku pěšky náklady.

Svitava

Osmadevadesát kilometrů dlouhá řeka, která pramení severozápadně od Svitav u obce Javorník ve Svitavské pahorkatině ve výšce 472 m n. m., protéká okresy Svitavy v Pardubickém kraji a Blansko, Brno-město a Brno-venkov v Jihomoravském kraji. K významným přítokům patří Křetínka (31,4 km), Bělá, Křtinský potok a Punkva. Údolí Svitavy je velmi hustě osídleno na řece leží Svitavy, Hradec nad Svitavou, Březová nad Svitavou, Letovice, Svitávka, Skalice nad Svitavou, Blansko, Adamov, Bílovice nad Svitavou a Brno.

Řeka Svitava, kterou pojmenoval již první kronikář Kosmas, byla důležitým zdrojem energie pro množství továren, které se v její bezprostřední blízkosti nacházely. Jednalo se o textilní firmy, mlýny, dále v oblasti Svitavského údolí u města Březové nad Svitavou, obcí Brněnec a Mor. Chrastová také o papírny. Vodní tok, který za čističkou v Hradci nad Svitavou, pokračuje březovskou oblastí vodního zdroje, se stal i významným tokem pro celé Brněnsko. Svitava se nedaleko Brna stéká s řekou Svratkou. Unikátní krajinný komplex řeky je i místem výskytu vzácných druhů rostlin a ohrožených druhů živočichů.

Písmeno Š

Šerlišský mlýn

Známé turisticko-lyžařské místo v Deštném v Orlických horách. Původně zde stával Postlerův mlýn, hájovna a několik horských chalup. Kolem roku 1902 byl mlýn přestavěn na výletní hostinec, při němž se vyráběl šindel (v letech 1924 1925 byl na pile Šerlišského mlýna připravován materiál pro stavbu Masarykovy chaty). V letech 1929-1930 byl hostinec přestavěn na horskou chatu a zvýšen o patro. Tato budova sloužila ve 2. světové válce jako rekreační středisko žen prominentních osob wehrmachtu, údajně zde pobývala i rodina generála von Pauluse.

Dřevěnou jednopatrovou budovu v letech 1966-1968 rekonstruovali, byly přistavěny depandance Barborka a Kačenka. Jediným symbolickým připomenutím někdejšího mlýna je malé dřevěné vodní kolo, stojící v parkově upraveném prostoru před hotelem.

Je zde křižovatka významných turistických cest, vzniklo zde vyhledávané lyžařské středisko s potřebným vybavením a zázemím.

Šikovné ruce pro hospic

Sbírkový projekt, který nese i název Lidé lidem pořádá každým rokem Oblastní charita v Červeném Kostelci. V rámci této akce mohou zájemci všech věkových kategorií vytvořit libovolné výrobky a věnovat jej do soutěže. Do akce se kromě jednotlivců zapojují děti z různých zájmových kroužků, školy, spolky či organizace. Dva tvůrci nejnápaditějšího výrobku z kategorie dospělých a dva z kategorie dětí do 15 let získají ocenění. Shromážděné výrobky putují na prodejní výstavu, kterou zahajuje slavnostní vernisáž s doprovodným kulturním programem. Výtěžek z prodeje a z dobrovolného vstupného je věnován nestátnímu zdravotnickému zařízení Hospic Anežky České v Červeném Kostelci jež zajišťuje péči o těžce a nevyléčitelně nemocné lidi. V loňském roce se na výstavě sešlo více jak tři tisíce výrobků. Jejich prodejem hospic získal 72 000 korun, které pokryly značnou část nákladů na pořízení dorozumívacího zařízení mezi sestrou a pacientem v zařízení.

Šlechta Boris

Všestranně nadaný umělec, herec a výtvarník se narodil 25. dubna 1937 v Pardubicích. Po vystudování Vyšší školy uměleckého průmyslu v Praze (1952-1956; absolvoval ateliér Rudolfa Beneše a divadelní ateliér Richarda Landera) pracoval krátce jako propagační výtvarník v KOH-I-NOOR Děčín. V roce 1960 nastoupil do hradeckého loutkového divadla. Zprvu prošel několika technickými profesemi, uplatnil se několikrát jako scénograf, ale později získával v uměleckém souboru nezastupitelné místo. Byl to jednak jeho vrozený lyrický témbr a houževnatost, pro něž si zajistil jedno z předních míst v souboru. Prubířskou rolí byl jeho Karabas Barabas v Tajemství zlatého klíčku, kterým se v roce 1963 otvíral divadelní sál Východočeského loutkového divadla dnes DRAKu. Svůj výtvarný talent uplatňoval ve volné tvorbě, v ilustracích a jedinečných papírových modelech železnice. V roce 1992 začal působit jako činoherní herec Klicperova divadla, v letech 1997-2000 hrál ve Východočeském divadle v Pardubicích. Výrazně se prosadil v rozhlasových pořadech a inscenacích, zejména v Českém rozhlase Hradec Králové.

Šorm Josef

Jeden z nejlepších volejbalistů u nás. Narodil se 2. března 1932 ve Dvoře Králové nad Labem, kde absolvoval Střední průmyslovou školu textilní a začínal se sportem (gymnastika, atletika, házená, fotbal, hokej). S volejbalem začínal v Sokole Bílá Třemešná, se kterým se v roce 1949 stal přeborníkem republiky staršího dorostu. V roce 1954 byl povolán na vojnu a stal se členem mistrovského týmu Ústředního domu armády. Brzy se stal výraznou osobností pod vysokou sítí, na svém kontě má řadu titulů mistra republiky. V reprezentaci se prosadil až v relativně pozdním věku, poprvé se v ní objevil v roce 1959. Má tři stříbrné medaile z vrcholných podniků z mistrovství světa v Rio de Janeiro (1960) a v Moskvě (1962) a letních olympijských hrách v Tokiu (1964). V závěru své volejbalové kariéry byl hrajícím trenérem belgického týmu Atlas Kortrijk (1968-1970), se kterým postoupil do nejvyšší soutěže, získal dvě třetí místa v Superlize (1969, 1970) a vyhrál Belgický pohár (1970).

Štěpánek Jan Nepomuk

Významný český divadelník se narodil 19. května 1783 v Chrudimi. Vystupoval jako ochotník, psal i upravoval hry pro česká divadelní představení. Aby se vůbec uživil, dělal nějaký čas nápovědu. Od roku 1812 zastával funkci dramaturga a režiséra českých představení ve Stavovském divadle, nějakou dobu byl dokonce jeho ředitelem (1824-1834). Pro divadlo sám napsal, přeložil či upravil přes 130 různých děl, při určování repertoáru divadla jim však dával až příliš velkou přednost před díly jiných autorů. Psal také básně a sentimentální povídky, redigoval a vedl časopis Česká včela.

Jeho vnukem byl známý český herec Zdeněk Štěpánek a pravnuky pak všechny čtyři děti Zdeňka Štěpánka herci Jana, Martin, Petr a režisérka Kristina. Zemřel 12. února 1844 a je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech.