Jako třetí Čech zvládl nejtěžší silniční ultramaraton světa napříč Amerikou, při kterém ujel za necelých jedenáct dnů 5000 kilometrů. Jeho poslední výzvou bylo překonat nonstop okruh po hranicích Česka a Slovenska. I to nezlomný Dan dal, i když to byl pro něho kvůli vytrvalým dešťům a zánětu šlach v předloktí velmi náročný závod. V těchto dnech dopsal o náročném závodě knihu. Obsahuje ale i dalších 20 "odboček" do světa ultracyklistiky. Nyní ovšem i jeho zastavil covid.

Dane, povězte, jak jste zvládl koronavirové onemocnění?
Průběh onemocnění byl mírný, ale po odeznění příznaků, kdy jsem se cítil, že bych mohl zase na kolo, jsem zjistil, že moje výkonost je úplně jinde, jinde je i kapacita plic. Byl jsem proto na odborném vyšetření a lékaři mně doporučují, abych byl trpělivý. Trvá i měsíce, než se prý plíce zregenerují. Samozřejmě mám sportovní plány na další sezónu, ale bohužel jsou asi ohroženy. Zůstanu ale pozitivní na mysli a věřím, že všechno dopadne dobře. Jediným lékem je v tomto případě čas. Já jsem nikdy netvrdil, že covid je obyčejná chřipka a teď jsem si to ověřil sám na sobě.

Kde jste se nakazil, víte to?
Vůbec netuším, jako rodina dodržujeme nařízení, i když občas k nějakému kontaktu došlo, ale nejsem si vědom, že bych se setkal s nějakou nakaženou osobou. Možnou cestou jsou děti, těžko říci.

Dane, co vás motivovalo obdarovat jičínské zdravotníky svoji knihou Kouzelné dary pro Nezmary?
Tenhle nápad se jako většina mých nápadů zrodil na kole, a to potom, co jsem se vrátil po testování z jičínské nemocnice, kdy jsem byl ještě negativní. Viděl jsem, jak tu stojí zdravotníci v mraze v oblecích a že to je opravdu velká oběť z jejich strany. Je to činnost, kterou by normálně nedělali, nemají ji v popisu práce a hlavně byli velice příjemní. Já tu byl třikrát, a každá návštěva byla skvělá. Potom kamarádka z Nové Paky mně popisovala vlastní zkušenosti z covidového oddělení. Pro ní je nejhorší stres, spojený s tím, že na oddělení umírá hodně lidí. To byl další motiv, který mne vedl k tomu, že do nemocnice dovezu čtyřicet knížek. I název mé knihy Kouzelné dary pro Nezmary se ke všemu docela hodí, protože zdravotníci na covidových odděleních napříč světem jsou opravdu nezmaři. Ke knížce jsem ještě přidal záložku s fotografií z nejtěžšího cyklistického závodu světa. Všem chci za všechny poděkovat.

O čem vaše kniha vypráví?
V podstatě jde o volné třetí pokračování příběhů rodiny Nezmarových. Jejich příběh se odehrává v reálném světě, v našem Podkrkonoší a zároveň v kouzelných světech fantazie, kam se hlavní hrdinové dostávají pomocí kouzelné knihy, kterou našli na půdě. Kniha je plná fantazie, ale zároveň se snažím dětem nastínit důležitost sportu, kamarádství, fair play a důležitých životních postojů. Pohádky pro malé i velké sportovce ilustrovala kamarádka z Nové Paky Jana Soběslavová.

Jaká byla v jičínské nemocnici reakce na váš dar?
Myslím, že hlavní sestra nemocnice Monika Köstingerová byla velice mile překvapena a poděkovat mně přišel i ředitel Tomáš Sláma. S hlavní sestrou jsem si při předávání knih povídal i o tom, že testování je opravdu náročné především nyní v mrazech, kdy zdravotníkům mrznou prsty, které téměř necítí. V dešti je to prý také peklo. V létě je v kombinézách zase hrozné teplo. Člověku prý prostě není fajn nikdy, a sama si moc přeje, abychom na všechno už brzy jenom vzpomínali. Když jsem mluvil o svém sportování, zvala mě si zaběhat na covidové oddělení. Byla to samozřejmě nadsázka. Vyprávěla o tom, jak je to pro zdravotníky náročné fyzicky, to se prý ale všechno vydrží. Horší je psychika. Na tohle nebyl nikdo ze zdravotníků připraven. Sestřičky, které se se smrtí na odděleních takřka nesetkávaly, ji tam potkávají denně.

Máte nyní možnost vedle svého kouzelného daru předat zdravotníkům i vzkaz. Co to bude?
Popřál bych jim, že až přejde ta největší vlna a stres, aby si začali užívat života ve zdraví a naplno. Jsou ti, kteří si to jako první zaslouží.

Co byste po svých zkušenostech s covidem chtěl předat ostatním?
Každému bych doporučil, aby používal selský rozum. Když se podíváme do historie, je to věc, která vždycky fungovala. Bohužel, zdá se, že část populace je od této praktiky odtržena. Naslouchá nějakým konspiračním teoriím. Když vidím, že jsem v parku a nikde nikdo, tak určitě nepotřebuji roušku stejně jako při běhání v přírodě nebo jízdě na kole. Samozřejmě, dodržovat přepisy má svůj základ a svůj důvod. I když o nařízení jezdit na silničním kole od cedule k ceduli Nová Paka si taky myslím své. Je rozumné dodržovat, aby člověk nejezdil ve skupině, ale když jede sám, naopak sportuje a měl by získat podporu.

Dane, necháte se očkovat?
S očkováním nemám problémy, od malinka jsme jich všichni absolvovali bezpočet, a tím, že jezdím i za hranice, vnímám, že bude nezbytné.