Proč není výstava čistě vaše, autorská?
Ladu jsem oslovila, protože má podobné cítění a pohled na svět. Pohybuje se hodně mezi asijskou filozofií, to je mi blízké. Asi proto jsem se na ní obrátila.

Japonsko a keramika jsou takřka synonyma. Jakou pozici tam tohle výtvarné umění má?
Stojí na žebříčku hodně vysoko, dobří keramici jsou vážení a dokáží se dobře uživit. Japonci rádi nakupují originály a rádi v nich servírují. A protože je tam mnoho zemětřesení, je potřeba často vybavení doplňovat, takže je i odbyt. Jinak evropská umělecká keramika je už mnoho let japonskou výrazně ovlivňována.

Na druhou stranu, keramika a Čechy?
Tady si lidé představí především trhy a hrníčky. Keramik v umělecké rovině je ale také sochař, musí umět dělat skulptury, velké objekty. V podstatě pro něj ani nemáme výraz.

Jak vás deset japonských let změnilo?
Výrazně. Jak po stránce výtvarné, tak v obecné životní rovině. Měla jsem možnost studovat tradiční umění, používané materiály i postupy. A byla to pro mne i cesta lépe poznat myšlení tamních lidí.

Působíte jako lektorka v Keramickém studiu v Kohoutově, kde se potkáváte i s předními domácími autory.
Významné pro mě bylo setkání s Jindrou Vikovou. Například ve vztahu k porcelánu. Je to něco jiného a hodně mě to baví. Vzhledem k náročnosti s ním ale nemůžu pracovat tak často, jak bych chtěla.

Stranou vaší tvorby nezůstala ani žacléřská porcelánka, nyní zaměřená na technickou keramiku.
Kdekoliv u nás kopnete, vypadne na vás kousek jejich výrobku. Sítka pro filtraci tavenin jsem použila například jako stojky v přírodní peci. Po výpalu byly vždy krásně ožehlé. Následně jsem je využila i výtvarně. Vznikly jakési artefakty, doplněné strunami od ladiče pian Antonína Krbílka. Dá se na ně i jednoduše brnknout a vzniká tak další reminiscence k názvu naší výstavy.

Ta byla vytvořena byla pro zdejší galerii, bude ale k vidění i jinde?
Příprava byla dost náročná a ráda bych si dala malou přestávku. Určitě bychom ale byly rády, kdy se podařilo najít ještě další vhodný prostor. Teď ho ale nehledáme.

Velký zájem veřejnosti stále trvá o nejrůznější keramické kurzy.
Myslím, že je to jakýsi druh terapie. Návrat k přírodě, možnost zklidnit se. Zabořit ruce do hlíny a pokusit se něco ztvárnit. A většinou to lidem jde lépe než třeba kreslení či malba. Navíc je tu nezanedbatelný prvek překvapení, neboť nikdo neví, jak to po výpalu dopadne. Zvláště používají-li se alternativní pece, například na dřevo.

Takže v napětí zůstávají i zkušení keramici?
Určitě. Polovina věcí nevyjde tak, jak bych si představovala. Ale to k tomu patří. Ráda experimentuji, takž s tím musím počítat.

Irena Hirai