Jsou rozeseté v krajině, některé už pohltila bujná vegetace a najít je, není tak jednoduché. Jiné naleznete při turistických stezkách. Pozůstatky vojenského opevnění v pohraničí z dob ohrožení republiky jsou dodnes symbolem směsice pocitů, které tu vojáci prožívali: odhodlání, odvahy, ale po mnichovském diktátu a kapitulaci československé vlády i rozčarování, rozhořčení, pocitů zrady.

„V osmatřicátém na podzim byla mobilizace a my jsme byli kanónová a minometná četa a tvořili jsme rotu doprovodných zbraní. Ta měla 200 mužů. My jsme byli v Sedloňově v Orlických horách,“ vzpomínal ještě před několika lety na mobilizaci v roce 1938 Jan Vojta z Hradecka.

Z hor se musel vrátit do Hradce, chyběli totiž záložníci. „Byl jsem instruktor pro nováčky a záložníky,“ vyprávěl s tím, že přeškolování tehdy trvalo tak měsíc… Jenže tolik času už ani nebylo, všechny naděje českého národa pohřbil mnichovský diktát a to, co následovalo. Vojáci, kteří obsadili a strážili opevnění v pohraničí, nesli velice těžce, že je musí opustit bez boje a přenechat nepříteli. Nechtěli.

Z prezentace aplikace Visit more pro Haničku a Osówku.
Pevnost Hanička ožívá ve virtuálním světě, v budoucnu pozve i na výlet v čase

Bez boje byla předána zástupcům Wehrmachtu 10. října 1938 i pevnost Hanička u Rokytnice v Orlických horách. Velitel pevnosti Jaroslav Mikuláš Novák později ve svých vzpomínkách líčil, jak musel proti své vůli mužstvo přesvědčovat o nezbytnosti podrobit se rozkazu.

„Většinu zařízení ovšem vojsko před předáním demontovalo a odvezlo do skladů ve vnitrozemí,“ uvádějí k historii webové stránky Haničky.

Po zdejších místech, kde se v roce 1938 připravovaly stovky odhodlaných mužů na obranu Československé republiky, vede naučná stezka Opevnění Rokytnicka, má čtrnáct zastavení. Panely jsou rozmístěné podél červené turistické značky mezi Panským Polem a Anenským vrchem a v prostoru tvrze Hanička. Popisují nejen jednotlivé objekty, ale připomínají i skutečnost, že československé opevnění patřilo ve své době ke světové špičce a dodnes se tu dochovala řada historicky cenných a zajímavých zástupců fortifikačního stavitelství.

Už první zastavení u parkoviště na Panském Poli upozorňuje na samostatný pěchotní srub R-S 74 Na holém. Měl to štěstí, že byl ušetřen ostřelování a díky tomu, že se na něm dochovaly všechny střílny i oba pancéřové zvony, patří dnes k nejzachovalejším objektům těžkého opevnění na našem území. V současnosti ho využívá Klub vojenské historie Praha a není přístupný.

Dělostřelecký srub R-S79 Na Mýtině. Je součástí pevnostního systému dělostřelecké tvrze Hanička. Na snímku je nový zvon.
Hanička má po více než půlstoletí zpátky svůj zvon a čeká na zbraně, virtuální

Tvrz Hanička, k níž je třeba vystoupat o něco výše, však přístupná je. Její výstavba trvala 22 měsíců a padlo na ni 28 milionů předválečných korun. Zahrnovala šest povrchových objektů, v podzemí je propojovalo 1,5 kilometru chodeb a sálů.

„Mohutné sály mohly pojmout značné množství munice a dalších zásob, což mělo posádce umožnit boj i v případě obklíčení po dobu několika měsíců,“ připomínají webové stránky pevnosti.

V době mobilizace 1938 však ještě ani nebyla plně vybavena. Dělostřelecký srub R-S 79 je pak vůbec největším objektem našeho hraničního opevnění. V rukou Wehrmachtu se nejen z něho stal pokusný „otloukánek“ .

„Doloženou je skutečnost, že objekty Haničky (R-S 77, 79, 79 A a 80) měly tu pochybnou čest sloužit v zimě roku 1940 jako cíl pro zkušební postřelování speciálními protibetonovými granáty Röchling. Šlo o jednu z tajných zbraní Třetí říše, která byla vyvíjena právě pro boj s opevněním,“ uvádí Luděk Vávra v publikaci Dělostřelecká tvrz Hanička z let 1936 - 1938.

A to nejhorší měla Hanička ještě před sebou. Skutečnou pohromou pro ni bylo řádění národního podniku Kovošrot v 50. letech minulého století. Jak připomíná vedoucí zdejšího muzea Pavel Minář, Kovošrot si jezdil do zdejších lesů jak do samoobsluhy, bez povolení tu odstřeloval a vytrhával ze stropních desek pancéřové zvony a odvážel je do hutí k dalšímu zpracování. Opevnění zdevastoval hůř než Wehrmacht za druhé světové války.

Ale díky tomu, že srdce všech milovníků vojenské historie pro Haničku skutečně bije, mohla se dělostřeleckému srubu vrátit podoba z poválečných let a jejími útrobami vede od roku 2020 i prohlídková trasa.

Perličky z poválečné historie Haničky:
- Zatímco Kovošrot si jezdil do lesů pro materiál z pevností jako do samoobsluhy, jiný národní podnik - Zelenina se Haničku pokoušel využít pro své sklady.
- Podzemí vojenské pevnosti posloužilo i pro zkoušení systému spojení pro Pražské metro.
- Hanička byla využívána také jako zdroj pitné vody pro Rokytnici.
- V roce 1972 na Haničce vznikaly scény do filmu Otakara Vávry Dny zrady.
- V roce 1975 zabralo Haničku Federální ministerstvo vnitra a kolem bylo vytvořeno 15hektarové ochranné pásmo. Začalo se tu s budováním tajného Objektu Kahan, válečného pracoviště FMV pro boj vnitřním i vnějším nepřítelem. Mělo posloužit i jako úkryt pro tehdejší elitu FMV ČSSR, která se zde mohla ukrýt před okolním světem. Práce se zde definitivně zastavily v roce 1993, spolykaly sta miliony korun, ale dokončeny nebyly.
- V roce 2006 byla tvrz Hanička vyhlášena kulturní památkou.
/Zdroj: www.hanicka.cz/historie-tvrze, Dělostřelecká tvrz Hanička z let 1936 - 1938, Luděk Vávra/