Potřást přiměřeně rukou je však úplná maličkost proti tomu, co se mu už v životě povedlo. Přestože mu chybí pravá ruka a pravá noha, našel si způsoby, jak dělat většinu věcí od zavázání tkaniček na botě, přes posilování až po řízení auta. O svém handicapu, dlouhé cestě za získáním bionické protézy a mnoha dalších tématech mluví otevřeně v rozhovoru pro Deník.
Začněme hned z kraje otázkou, kterou jistě dostáváte často. Jak se stalo, že nemáte ruku a nohu?
Ano, je to otázka, na kterou odpovídám tak osmdesátkrát denně. (smích) Narodil jsem se tak a nikdo nikdy nezjistil proč.
Vnímal jste či vnímáte tuto skutečnost jako handicap a životní křivdu, nebo jako přirozenou věc, která k vám patří.
Asi spíš jako něco, co ke mně patří. Jako handicap to logicky vnímám, ale jako křivdu určitě ne.
Věnujete se posilování, jezdíte na kole, dokonce máte řidičák…zdáte se jako ten typ člověka, kterému se řekne, že něco nejde, a on jde a prostě to udělá. Popsal byste se tak?
Ano. Například mi všichni říkali, že nikdy nebudu řídit. Musel jsem obejít asi dvacet doktorů, abych měl různá potvrzení, že jsem k řízení způsobilý. Odjakživa jsem poslouchal, že nebudu moct dělat to a tamto, ale když jsem něco chtěl dělat, tak jsem to nakonec prostě dělal.
Napadá Vás ještě nějaká situace, kdy vám někdo řekl, že něco nedokážete a vy jste šel a udělal to?
Třeba zavazování tkaniček. Celé dětství jsem musel nosit boty na suchý zip. Nesnášel jsem to, děcka na základce se mi smála. Všichni nosili tenisky – „skejty“, které byly tenkrát moderní. Já jsem je jako jediný nemohl mít. A tak jsem jednou šel do obchodu a prostě si je koupil.
Pamatuji si doteď, jak jsem došel domů, bylo mi tak čtrnáct patnáct let, a mamka se podivovala, proč jsem si koupil boty s tkaničkami. Ptala se, kdo mi je bude pořád zavazovat. Odpověděl jsem, že se to naučím. „No to chci vidět,“ řekla jen.
Nutno podotknout, že v té době jsem ještě neměl protézu. Hned následující noc jsem až do rána trénoval zavazování tkaniček. Vůbec jsem nespal, jen jsem při lampičce zavazoval boty. Ráno, když jsem šel do školy, máma vstávala se mnou. Jakoby nic jsem prohlásil: „Mami, tak já jdu do školy, koukej na ty boty.“ Zůstala udiveně stát, jestli jsem si je zavázal sám. „Pohoda,“ usmíval jsem se, i když to tenkrát pohoda nebyla ani omylem.
Je nějaká činnost, kterou skutečně kvůli svému handicapu nemůžete dělat?
Nemůžu běhat, což mě velmi mrzí a štve. Paradoxně není důvodem to, že mám na pravé noze protézu, ale že mám poškozenou levou nohu. Tím, jak byla celý život přetěžovaná, ji mám špatnou. Teď je tedy běh něco, co dělat nemůžu, ale pořád mám jiskřičku naděje, že v budoucnu třeba půjdu na operaci s kolenem. Vždycky, když jdu po cyklostezce a vidím někoho, jak běhá, tak si říkám, jak moc bych to chtěl zkusit. Beru to ale tak, že teď to zkrátka nejde. Hledám proto různé alternativy; jezdím na kole, plavu, chodím na procházky a podobně.
Jako další mě napadá, že asi už nikdy nebudu profesionální fotbalista. To mě jednu dobu mrzelo opravdu hodně. Jako dítě jsem spoustu času trávil za domem na hřišti a snil o kariéře fotbalisty.
Většinu věcí ale můžu. Je dobré si ale v některých věcech uvědomit, kde jsou hranice. Věty typu „nic není nemožné“ jsou pěkné fráze, ale člověk si věci musí někdy trochu upravit podle toho, jaký je jeho handicap. Ano, nebudu nikdy nejlepší fotbalista na světě, ale byl jsem jednu dobu nejlepší plavec v republice. Dělal jsem zkrátka jiný sport, ve kterém jsem mohl být nejlepší. Cestu vidím v tom, dělat něco jiného na podobné bázi.
Pojďme se chvíli bavit o protézách. Předpokládám, že kvalitní protéza není něco, co dostane handicapovaný člověk automaticky. O jak finančně náročnou věc se jedná?
Co se týká nožky, tu člověk naopak automaticky dostává. Jednou za dva roky má handicapovaný nárok na úhradu protézy. Je ale potřeba dodat, že existuje mnoho verzí. Moje protéza stojí zhruba 200 až 250 tisíc, protože se jedná jen o takzvanou bércovou protézu. To znamená, že koleno mám svoje. Nemusím mít tedy tak složitou protézu jako člověk, který má amputaci nad kolenem a potřebuje bionické koleno. Jen bionický kloub stojí řádově půl milionu. V takovém případě je to složitější a musel bych si vymýšlet, jak je to s úhradou od pojišťovny.
Nohu mi tedy platí pojišťovna, ale to víte, že jsou s tím často různé „tahanice“. Když je na protéze potřeba něco reklamovat, pojišťovna to kolikrát nechce zaplatit. Dále například silikonový návlek, který se dává na kůži, aby protéza držela. Jedná se o spotřební zboží, které je třeba co tři měsíce až půlrok vyměňovat. Jen tato sranda stojí nějakých 30 tisíc. Někdy je to s pojišťovnou v pohodě, jindy se jim to nechce platit. Suma sumárum je to však s nohou relativně v pohodě. Pro lidi bez nohy je české zdravotnictví nastavené dobře. S rukou je to však úplně jiný příběh.
Povídejte…
Protéza, kterou mám, se začala vyrábět v roce 2012 v Anglii. Tehdy vyšlo na YouTube video, po jehož shlédnutí jsem věděl, že tuto protézu budu jednou mít. Povedlo se mi to až po deseti letech s tím, že jsem o to celou dobu usiloval. Uplynulých šest let opravdu aktivně, kdy jsem musel udělat všechno možné i nemožné.
Několikrát jsme žádali pojišťovnu o pomoc; několikrát jsem je obvolával, jel do Olomouce, do Brna, do Prahy na jejich nejvyšší státní zařízení. Nesčetněkrát jsem se musel odvolávat, vyřizovat štos papírů. Měl jsem za sebou nejrůznější vyšetření od doktorů, že potřebuji protézu, abych neměl skoliózu, že mám špatná záda, kdy mi protéza pomůže s vyvažováním. Měl jsem potvrzení, že mám levou ruku nadměrně zatěžovanou. Všechno jsem měl podložené černé na bílém, nikoho to nezajímalo. Paní z ředitelství pojišťovny v Olomouci mi po nějakém čtvrtém odvolání do očí řekla: „Víte, pane Polčák, my jsme dospěli k názoru, že když máte jednu ruku, tak druhou už nepotřebujete.“
Předpokládám, že paní měla ruce obě…
Samozřejmě. To jsem si jen říkal, že není možné, aby mi takovou věc řekl někdo do očí.
Protézu však dnes máte. Jak se vám toho povedlo dosáhnout?
Nevzdal jsem se a začal vymýšlet jiné varianty, jak sehnat tak velký obnos peněz. Tehdy protéza stála milion. Po letech se náklady snížily zhruba na polovinu, a to ze dvou důvodů. Za prvé se už nejedná o novou technologii, za druhé původně anglickou firmu odkoupila německá společnost Ottobock, takže se výroba přesunula také do Evropy.
V kapse jsem ale pochopitelně 450 tisíc neměl, takže jsme udělali veřejnou sbírku přes nadaci Konto bariéry. Když byla sbírka vytvořená, snažil jsem se to dostat mezi co nejvíce lidí; točil jsem videa s youtubery, spolupracovali jsme s různými organizacemi a podobně. Zhruba po roce se povedlo částku vybrat.
Jak dlouho přibližně trvá, než se člověk naučí s protézou manipulovat?
Peníze se vybraly zhruba před dvěma lety. Tehdy jsme je použili na výrobu levnější, základnější verze protézy, která umí jen otevřít a zavřít. S touto protézou jsem se půl roku učil, abych dokázal později ovládat daleko složitější verzi, kterou mám teď. Funguje to tak, že protézu ovládám pahýlem pomocí různých svalových interakcí. Není to nic jednoduchého, stále se učím. Když jsem Vám třeba dnes podal ruku, nejsem si jistý, jestli jsem zmáčknul moc, nebo málo. Občas mi spadne sklenička. Stále se učím, jak se s protézou dokonale sžít.
Když to shrnu časově; půl roku jsem se učil s předchozí verzí, dalšího půl roku jsem musel čekat na výrobu protézy, kterou mám teď. No a s touto protézou se teď sžívám také zhruba půl roku. Lidé mi velmi často píšou zprávy, že by chtěli stejnou ruku, jako mám já, a co pro to mají udělat. Vždycky jako první říkám: „To je skvělé, ale mně to trvalo deset let. Kolik času jsi ochotný tomu obětovat? Aspoň dva tři roky?“ Není to však nemožné. (úsměv)
Jakým způsobem je třeba se o bionickou protézu starat? Je například vodotěsná?
Ruka vodotěsná není. Pokud bych ji ponořil do vody, v ten moment bych měl vyhozeného půl milionu. Zmoknout malinko může, do hurikánu bych s ní nešel. (smích) Musím být obezřetný, abych s ní do něčeho tvrdého nenarazil. Také s ní nesmím tahat těžké věci. Je určená spíše na jemnou motoriku. Maximální hmotnost, kterou s ní mohu zvednout, je sedm až deset kilogramů. Pokud vím, že je nějaká situace, kdy by se mohlo cokoli stát, protézu nechávám doma. Nesportuji s ní, neberu si ji na domácí práce a tak dále.
Ruka je však samozřejmě spotřební věc. Už nyní jsou vidět například drobná poškození na prstech, což je však super. Vždycky, když dojedu za svým protetikem, má radost, že je ruka používaná a nebyla vyrobena zbytečně.
Jste velmi aktivní na sociálních sítích. Jak byste stručně popsal čtenářům, kteří vás neznají, jaký obsah vytváříte?
Každou sociální síť používám trochu jinak a za jiným účelem. Instagram mám založený kvůli hudbě, protože působím jako raper. TikTok využívám na vtipná a motivační videa. Na YouTube dávám pouze svá hudební videa. Každá platforma má své publikum.
Pro mne osobně je nejhodnotnější hudba, tedy videa na YouTube, do kterých jsem vložil desítky tisíc korun a stovky hodin práce. Největší dosah má však TikTok, pro který mi vytvoření videa trvá někdy třeba jen pět až deset minut.
TikTok jsem si založil před rokem a půl v době, kdy jsem ještě protézu neměl. Ve videích hrála hlavní roli moje necelá ruka, kdy jsem přidával videa z každodenního života a přibližoval lidem běžné činnosti. To, že nemám nohu, je sice zajímavé, ale pro většinu činností jsou důležitější ruce. Ukazoval jsem lidem například, jak si zavazuji tkaničky, krájím maso, posiluji či jezdím na kole. Nyní mají největší úspěch videa s protézou, protože jsem asi jediný v Česku, kdo tuto věc prezentuje. Vysvětluji, jak funguje, co jsem pro její získání musel udělat, ukazuji, jak s ní dělám různé aktivity. Lidé tak mají srovnání, jak jsem fungoval bez ruky a s rukou. Obecně se snažím vytvářet obsah, který je motivační, ale zároveň je v něm humor.
Dalo by se říct, že vás sociální sítě živí?
Ano, ale ne moje. (úsměv) Živím se totiž tím, že dělám správu sociálních sítí pro firmy.
Zmínil jste, že rapujete. Proč zrovna rap a jak dlouho se tomuto žánru věnujete?
Protože neumím zpívat. (smích) Zhruba tři roky dávám věci ven, předtím jsem si dlouho jen rapoval v pokojíčku. Aktuálně mám hotová dvě alba, tedy zhruba dvacet songů.
Jak byste charakterizoval obsah svých songů?
Je to takový motivační storytelling (z angl. vyprávění příběhů). Texty vycházejí z mého života. Není to jen o tom, že bych rapoval, jak nemám ruku a nohu, i když se občas logicky zmíním, ale má to samozřejmě přesahy do jiných témat.
Jak moc obtížné je prorazit jako rapper?
Já jsem se pořád neprosadil, takže je to těžké. (smích) Vnímám to tak, že prosadit se znamená být mezi top deseti rapery v republice, což věřím, že se mi jednou podaří. Nyní mám několik tisíc shlédnutí na YouTube a - když se to podaří - jednou za tři měsíce koncert. Ruku jsem měl za deset let, hudbě se naplno věnuji teprve tři roky. Nic není hned. (úsměv)
Na co se mohou vaši fanoušci v nejbližší době těšit?
Aktuálně vydávám druhé album. Všechno pak směruje na duben příštího roku, kdy se uskuteční velká show na Pálavě. Určitě doporučuji sledovat moje sociální sítě, kde se lidé všechno dozví.
Kdybyste vylovil zlatou rybku a mohl si přát tři přání, jaká by to byla?
Na svém „seznamu přání“ mám song s Majkem Spiritem. Už jsme i v kontaktu, takže to si myslím, že se mi i povede. Po zlaté rybce bych tedy chtěl song s Eminemem, vilu na Maledivách a zahrát si v hollywoodském filmu. Už by mě možná vzali pro pokračování Terminátora. (smích)
Co Vám v poslední době udělalo největší radost?
Před týdnem se mi podařilo udělat skvělé špagety aglio olio. Česneku jsem dal přesně tak, jak má být, chilli papričkou se mi povedlo dokonale vyvážit chuť. Z toho jsem měl moc dobrý pocit. (úsměv)
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
