Patnáct let už tráví svůj život nemilosrdný zabiják za mřížemi ve věznici v Mírově, kde by měl zůstat až do smrti. Avšak podle českého trestního práva by doživotně odsouzený po 20 letech mohl opět vyjít ven.

„On už by se nikdy neměl vrátit mezi řádné občany. Ale podle stávajícího práva a zejména praxe klidně může. S tím já se ale nikdy nesmířím…,“ říká senátor Miroslav Antl, který Pecův případ tehdy v roce 1994 z pozice státního zástupce vedl.

Pavel Peca ve středu 19. května 1993 zavraždil sekyrou svou bývalou 41letou manželku, 19letou a 14letou dceru. I kvůli těmto brutálním případům by Miroslav Antl zavedl absolutní doživotní trest, kdy by odsouzený skutečně zůstal za mřížemi po celý zbytek života.

Psycholog Jan Lašek, který pracuje s vězni, jimž byl zbytek trestu odpuštěn, by naopak dal Pavlu Pecovi šanci a na svobodu by ho pustil. „Záleželo by, kam by se vrátil. Navíc bude to již pán v důchodovém věku. Ve vězení strávil mnoho let. Změny proto doznává také struktura osobnosti,“ vysvětluje své důvody psycholog Lašek.

„To, zda by člověk opět spáchal zločin, je u každého velmi individuální. Záleží na motivu, který ho k činu vedl,“ dodává psycholog.

Návrat do společnosti se stává pro vězně spíše noční můrou. Většina odsouzených vrahů si odpykává dlouholeté tresty a v případě prominutí zbylé části se vrací do úplně jiného světa. „Život na svobodě se během několika let rychle změnil,“ uvedl Lašek.

Královéhradecký krajský soud poslal na doživotí od roku 1992 osm zločinců. Posledním byl Antonín Novák.

Rozhovor se senátorem JUDr. Miroslavem Antlem: jak vzpomíná na vraha Pavla Pecu

Považujete doživotní trest za dostatečný i v případech brutálních vražd?
Určitě ne…! Už především proto, že doživotní trest v současném českém trestním zákoně není trestem do konce života – a nevylučuje tedy návrat těch nejhorších a nejbrutálnějších pachatelů mezi nás. I proto jsem v Senátu Parlamentu ČR navrhl novelu schváleného Trestního zákoníku, která by měla změnit tento trest na tzv. absolutní doživotí, tj. umožnit soudům odsoudit ty nejhorší a jasně nenapravitelné zločince na skutečně doživotní trest bez možnosti jejich návratu. V současné době o tom jednám i na Ministerstvu spravedlnosti ČR.
Podrobně je to na mých webových stránkách www.miroslavantl.cz.

Jak je vyšetřování závažných zločinů náročné, hlavně psychicky?
Záleží na tom, jak ke každému případu, tj. k vrahovi a k jeho obětem, přistoupíte. Já (zřejmě historicky jediný) jsem vždy jezdil na místo činu, viděl jsem oběti a při vynikající práci východočeských policitů brzy i pachatele. Musíte s ním jednat profesionálně, bez emocí a přitom máte před očima to, co spáchal. Sám jsem je vyslýchal, zúčastnil se soudních pitev, případné rekonstrukce, výslechu svědků – a pak dotáhl případ do „vítězného konce“. Jsou to zážitky na celý život, které se mi stále vracejí…

Stalo se Vám někdy, že jste byl o vině člověka stoprocentně přesvědčen a on přesto spravedlnosti unikl?
Ne. Nikdy. A nedovedu si ani představit, jak bych to snášel. V těchhle případech měl dlouhodobě východočeská policie více než stoprocentní objasněnost.

Cítí zločinci vinu a umí projevit skutečnou lítost?
Někteří ano. Zejména u (cynicky řečeno) „domácích zabijaček“, tj. vražd mezi manželi a partnery, často v tzv. afektu, resp.v silném rozrušení. Na druhé straně jsem viděl dost gaunerů, kteří lítost předstírali kvůli trestu – a také těch, kterým vůbec nedocházelo, že zmařili lidský život a tvářili se, jakoby ukradli někomu kolo.

Který případ z Královéhradecka považujete za nejhorší?
Na tohle je těžká odpověď. Mám v sobě různá kriteria. Takže to určitě jsou krvavé mnohonásobné vraždy, ale také vraždy z organizovaného zločinu i mezinárodní drogový zločin, kde jsou trestní sazby doslova směšné. Proto i v tomto směru jsem podal návrh na podstatné zpřísnění Trestního zákoníku. Když o tom přemýšlím, určitě nejhorší jsou vraždy malých dětí!

Jak vzpomínáte na případ vraha Pavla Pecy. Uvědomoval si vůbec co spáchal a pocítil lítost? Co v tomto případě bylo pro vás nejkrutější a nejabsurdnější?
Na Pecu nikdy nezapomenu. A zejména na to, co spáchal. Sekerou rozsekaná bývalá manželka a jejich dvě dcery. Navíc na krvavých sečných ranách poházené bílé kopretiny. A dopis, v němž se snaží předstírat lítost a současně se připravuje na vraždu své čtrnáctileté dcery Radky, která si pak chvilku prožila to nejhoší, když viděla mrtvou matku a sestru a poté se marně snažila vyhnout se smrtícím ranám sekerou. Navíc z rukou svého otce… Peca nám pak při výslechu tvrdil, jak všeho lituje, ale litoval jen sám sebe. A to bylo velice absurdní. Podle mne mu nikdy nedošlo, co vlastně spáchal. Snažil se svalit vinu na své okolí. Například on už by se nikdy neměl vrátit mezi řádné občany. Ale podle stávajícího práva a zejména praxe klidně může. S tím já se ale nikdy nesmířím.

Výňatek z knihy "Gaunery nemám rád":
(zdroj www.miroslavantl.cz)

Byl to případ Peca. Případ malého ubrečeného hysterika, který po rozvodu žil nežil se svou někdejší manželkou a s dvěma dce­rami. Jedné bylo devatenáct, druhé čtrnáct. Když jsme přijeli do jejich bytu, byly všechny tři mrtvé. Peca je doslova rozsekal. Prý nemohl strpět, že jeho bývalá manželka chce jiného mužského… Žena i obě dívky tam přede mnou ležely v kalužích krve, rozpol­cené hlavy i ruce, kterými se bránily, a na nehybných tělech poházené kopretiny, vytažené z vázičky v kuchyni. V soudním spise je připomínka, jak v den vraždy obviněnému jeho bývalá manželka vyčetla „že opět požíval alkoholické nápo­je a při této příležitosti mu opakovaně připomněla svoji známost. Obviněný na to reagoval tak, že odešel na dvůr, kde vzal z dřevníku sekeru o hmotnosti 1120 gramů a vrátil se s ní zpátky do by­tu. Vešel do obývacího pokoje, kde seděla na gauči jeho starší dcera Petra. Přistoupil k ní a opakovaně ji velkou silou udeřil do hlavy, když jí zasadil nejméně devět sečných ran. Vtom přišla do pokoje jeho bývalá manželka a obviněný ji stejnou sekerou úde­ry velké intenzity udeřil nejméně sedmkrát do hlavy, čímž došlo k jejímu usmrcení."

V citaci zní všechno hodně šroubovaně a bez emocí. Já tenkrát spatřil masakr, a když jsem poznal vraha, viděl jsem ho v duchu, jak sedí doma v kuchyni, po ruce zakrvácenou sekeru, a píše své doznání na papíry, které před lety sebral na Východočeském KNV v Hradci. Má v sobě šest piv nalačno, hodil je do sebe ces­tou z práce. Píše, slzí při tom, lituje sám sebe, stěžuje si - „proč je život tak zlý?" -, ale svědomitě čeká na svou mladší dceru, aby ji sekerou sprovodil ze světa…

„Obviněný psaní dopisu přerušil, když uslyšel zaklepání na dve­ře bytu. Šel otevřít, za dveřmi stojící čtrnáctiletou dceru Radku uchopil za ruku, vtáhl ji dovnitř a sekerou jí zasadil nejméně deset velice silných úderů, jimž se nezletilá dívka snažila bránit rukama."

Sedl si potom a škrábal na papír dál: „Nyní se mi trochu klepou ruce, zabil jsem i druhou dcerušku, Radunku. Byl jsem se nyní vyzvracet. Už to není ono, mám toho už dost." Prý se potom chtěl oběsit a šel si do kůlny pro špagát a do sklepa pro elektrickou prodlužovačku. Ale neoběsil se. Vydal se k Labi, že se utopí, ale došlo mu, že umí plavat. Chtěl se vrhnout pod vlak, ale nakonec si sedl do hospody, dal si pár dalších piv, dvě zelené a kafe s rumem. Když mě pak uviděl, pronesl přátelsky a skoro vesele: „Jé, pane doktore, vás já znám, já když byl dřív hasič, tak jste nám přednášel na káenvé!" Nebyl to nijak složitý případ, pokud šlo o dopadení a usvědčení vraha. Byl jenom ve všech směrech hrůzný s mužíčkem měkko¬tou, který si neuměl udržet svou ženu. Zeptal jsem se ho: „A uvědomujete si vůbec, že jste zabil tři lidi?" Rozvzlykal se přede mnou v záchvatu sebelítosti a koktal, že chtěl odejít za nimi, zabít se…

„Vy říkáte, že jste chtěl spáchat sebevraždu," namítl jsem mu. „Ale kdybyste opravdu chtěl, tak ji snad spácháte, ne?"

Vytanula mi vzpomínka na zoufalce, kteří se v kriminále dokázali oběsit na čemkoli, třeba i na smotaném prostěradle. Jenže ti by­li aspoň trochu stateční. Peca v sobě našel kuráž, jenom když vraždil sekerou. Potom už ne… Nakonec dostal doživotí. A mě dodnes pronásleduje představa, jak v kanceláři otevírám okno a říkám mu: „Chceš na onen svět? Chceš do pekla? Tak pojď a skoč dolů!"

V mé představě, v tom snu, Peca nikdy neskočí a choulí se vždyc­ky někde u zdi.