Psalo se pondělí 27. ledna 1936. Několik párů vytřeštěných, ale taky zvědavých očí užasle civělo na mrtvolu mladé ženy s punčochou zaříznutou hluboko do krku, zavázanou na dva uzly.

V mrtvé – až na pravou punčochu a sražený pravý střevíc dokonale oblečené, ležící na znaku, s rukama a nohama doširoka roztaženýma – byla později zjištěna 21letá prostitutka Pavlína Flodrmanová, teď už bývalá protagonistka jednoho smutného lidského osudu. Vzhledem k tomu, že dívka se už jednou pokoušela o sebevraždu oběšením na punčoše, uvažovali četníci také o verzi dobrovolné smrti.

Ovšem vládní rada Kopfstein, který s dalším dvěma lékaři vedl soudní pitvu, rezolutně prohlásil, že v takovém případě by dívčin poslední zápas o život, byť jen podvědomý a reflexivní, musel zanechat tělo ve výrazně křečovitější poloze.

Přestřelka v tisku

Tedy vražda? Nedlouho po činu byl zatčen 62letý zdejší výrobce sodovky, který se pohyboval poblíž místa činu a neměl na kritickou dobu kolem nedělní 23. hodiny alibi. Přešetřoval se i pokus sebevraždy místního holičského učedníka, jenž odejel do Prahy a v Chotkových sadech si přeřezal žíly a ještě se napil lyzolu…

Když tato podezření k odhalení vraha nevedla, vrátil se četnický major Linaj k teorii sebevraždy, podepřené i soudně lékařskou kapacitou Františkem Hájkem, který ovšem tělo neviděl a mohl jenom vycházet z četby pitevního protokolu. Mezi Kopfsteinem a Hájkem se brzy rozvinula přestřelka odborných názorů, stranou nezůstal ani tisk: „Major Linaj se domnívá, že na vzdálenost pouhých 12 kroků od hostince nelze provésti takový zločin, že by muselo být slyšeno volání napadené o pomoc. Byly ovšem zločiny, které se udály v bytech s tenkými stěnami a přece sousedé nevěděli nic!

Rozuzlení přinesla teprve neděle 23. února 1936, kdy v pokojíku za pekařskou dílnou mistra Šťastného, v mladoboleslavské ulici U Pražské brány, byla na zemi, přikryta peřinou, objevena nahá mrtvola 27leté služebné Anny Vavříkové. Na pravé noze měla bavlněnou punčochu, punčocha z levé nohy byla uvázána kolem ženina hrdla způsobem, věrně připomínajícím škrtidlo na krku Flodrmanové.

Pokojík patřil pekařskému pomocníku, 26letému Antonínu Černému, známému siláku a surovci. Už v dubnu 1930 umlátil v Brázdimi sekáčkem dceru cestáře, 16letou Marii Stránskou – svou dívku! Prý ho popudilo, že se mu Marie posmívala, že nebyl uznán schopným vojenské služby! Chudák děvče umíralo na zranění celé dva týdny, což v konečném důsledku paradoxně posloužilo pachateli. Pražská porota totiž kvalifikovala čin nikoliv jako vraždu, ale jako pouhé zabití! Ze sedmi let trestu si Černý odseděl necelých pět a v prosinci 1934 byl propuštěn na svobodu.

Sadista a masochista

Obviněný mladík doznal četníkům jak vraždu Flodrmanové, tak Vavříkové. Motiv? Po „zklamání“, které zažil se Stránskou, měl prý vztek na všechny ženské, které se tahají s mužskými. Později Černý své doznání odvolal, nicméně z usmrcení Vavříkové se vyvinit nedokázal. V případě Flodrmanové měl větší štěstí, chatrné svědectví kteréhosi hospodského kumpána mu pomohlo k alibi. Trest – pouhých deset let těžkého žaláře!

Nicméně kriminalistické kapacity jako profesor Edward Knobloch, Hájkův současník, kriticky soudí, že Černý spáchal obě vraždy ze sadistických pohnutek a že při volbě smrtícího nástroje se projevil určitý fetišismus. Tím není podle Knoblocha seznam pachatelových deviací vyčerpán.
Antonin Černý byl krutý i vůči sobě. Už jako malý chlapec si sešil jehlou rty, ve vazbě si zas přiostřenou lžicí rozřízl šourek a vyňal varle – chtěl prý ztratit náklonnost k ženám! Nejspíš se mu to povedlo, policejní archivy už nadále o Černém mlčí.

VIKTORÍN ŠULC