(dokončení)

Nález bestiálně usmrcené šestnáctileté Jany Štěpánkové ze Strakonic znamenal v červnu 2002 konec nadějí pro všechny, kdo ji měli rádi. Ale taky pro kriminalisty to byl neblahý vstup do případu.

Původní dívčino pohřešování se vysvětlilo vraždou až po třech nedělích, pachatel měl tak dost času zamést stopy. Nezametal je však důkladně, někdy spíš hloupě. Důležitým krokem pro policii znamenalo vypátrání Janina zmizelého mobilu. Osmnáctého května, dva dny po předpokládaném datu vraždy, se ozval přístroj znovu, byť už s jinou SIM kartou.

Přes nového majitele vedla stopa k vícekrát trestanému kriminálníkovi Pavlu Zárubovi.

Budu sekat dobrotu, sliboval

V červenci roku 2001 brutálně znásilnil cyklistku, v březnu 2002 byl odsouzen na tři a půl roku do vězení. Záruba se zkroušenou tváří požádal soudce, aby ho až do výroku odvolacího soudu nechal na svobodě, prý bude sekat dobrotu.

Soudce mu vyhověl a není bez zajímavosti, že líčení odvolacího soudu začalo den po Janině zmizení. Záruba také dříve jezdil do vítkovského lesa vykopávat kabely bývalé vojenské ústředny – a právě v jednom z takových výkopů byla ubodaná mrtvá nalezena!

„Žádnou Štěpánkovou neznám. Jenom z novin vím, že se ztratila nějaká holka. Šestnáctého května jsem jel autem přes Štěkeň, chtěl jsem tam sebrat nějaké měděné okapy. Ale prorazil jsem vanu, vytekl mi olej, musel jsem auto odstavit. Odpoledne jsem byl v Písku s matkou, někdy před pátou odpoledne mi ukázala mobil, který našla ležet na zemi v místním bufetu. Vyzkoušel jsem, jestli je funkční, druhý den jsem ho prodal,“ tvrdil Záruba.

V malém šedém Alcatelu s drobně poškrábaným místem vpravo nahoře poznali Štěpánkovi mobil své dcery. Na odřené plošce byla kdysi samolepk
a berušky, Jana si ji tam nalepila pro štěstí. Záruba putoval do výkonu trestu, obvinění z vraždy dostal jako nášup. „Nesmysl, nikoho jsem nezabil!“ oponoval.

Blondýna, nebo chiméra?

Důkazy v průběhu trestního řízení i před soudem ovšem vyzněly v jeho neprospěch. Za prvé našla policie svědka, který viděl v autě, odpovídajícím atypickému popisu Zárubova vozu – modrá barva se žlutými prvky na karoserii – sedět v kritickou dobu mladou ženu, auto mířilo z Písku do Strakonic.
Také údaje, které Záruba poskytl ohledně „nálezu“ mobilu, byly hrubě zkreslené. Zkouška funkčnosti se odehrála v jinou dobu a v jiné lokalitě, časově i prostorově mnohem blíž k vraždě! Zárubova matka popsala prodavačku v uvedeném bufetu jako blondýnu, žádná taková žena tu ovšem nepracovala.

Soud prý vyhověl veřejnosti

Znalci z odvětví psychiatrie a psychologie označili Zárubu jako psychopatickou osobnost s přítomností paranoických rysů a diagnostikovali u něj patologickou sexuální agresivitu.

Po pravomocném verdiktu – dvacet let věznice s následnou sexuologickou léčbou (dva rodinní příslušníci byli rovněž potrestáni za křivou výpověď), vykřikl Pavel Záruba na odchodu ze soudní síně: „Jsem nevinný! Odsoudili mě jenom proto, že to chtěla veřejnost!“

VIKTORÍN ŠULC