Imponoval svému okolí natolik, že leckterý kolemjdoucí očividně zpomalil, aby si prohlédl všechny ty zlaté prýmky. Robert Mojžíš to s lidmi prostě uměl.
Prahu si ve svém podvodnickém lumpačení nechal naposled, protože dobře věděl, co vše mu dočasná anonymita velkoměsta dovolí. „Kde kotvíte?“ uslyšel za sebou.

Díval se pak na dvě ženy, z nichž jedna lehce podklesávala v kolenou, a druhá jí pomáhala udržet stabilitu. Blondýna voněla drahým parfémem, a vrávorající bruneta odérem vodky. „Kotvím všude tam, kde nehrozí žádná bouře,“ řekl a lehce se k oběma ženám obřadně uklonil. „Vtipnej,“ vypískla smíchy přiopilá bruneta. Pan důstojník by se taky mohl urazit. „To je v pořádku, madam. Na svých cestách jsem si vyslechl ledasco. Ale zatím jsem neslyšel vás,“ započal Robert konverzaci a usmál se na blondýnku tak, že ze sebe dalších pět vteřin nevysoukala jediné slovo.

„Monča toho nikdy moc nenamluví. Do všeho aby ji člověk strkal,“ uchechtla se bruneta. Moc toho nikdy nenamluví, zopakoval si v duchu pronesenou poznámku. Výborně. Monča asi bude jeho člověk. „Smím vás pozvat na skleničku?“ znovu se k blondýnce uklonil a ona jen překvapením vytřeštila oči. „To ne, musím domů. Zrovna malujeme,“ odpověděla a v hlase jí zazněla lítost. „Malujete? Snad maluješ. Víte, Monča si dělá všechno sama,“ zbořila bruneta krátkou pauzičku, v níž uvízl zase Robert. To byla pro něho dobrá zpráva. A pak už to šlo jak na drátku. Otočil pomyslným kormidlem k nejbližší kavárně a s plavením se v oceánu netušených možností se mohlo začít.

Uběhlo pár dnů vzájemného oťukávání mezi Monikou a Robertem. Ona mezitím vymalovala svůj byt, a on si maloval obrysy plánu, jak z poměrně naivní ženy vytřískat majland a hlavně důvěru, že jednou od jejího bytečku získá druhé klíče.

Konec sladkým snům

Uniformu korvetního kapitána musel kamarádovi vrátit, když u něho chtěl ještě nějakou dobu přespávat. Arzenál uniforem a vyznamenání měl Robertův nájemce veliký. Byl jejich registrovaným sběratelem a Robert propagátorem. Nájemce o tom samozřejmě nevěděl, ale co na tom, když nejméně tři dny v týdnu pobýval mimo domov.

Monika zase byla mimo sebe, když Roberta spatřila vždy upraveného a vonícího příslibem barevné budoucnosti zarámované do palem, kokosových ořechů a písčitých pláží opuštěných ostrovů, na kterých ji Robert na společných zaoceánských cestách samozřejmě zastaví.

Fešák se u Moniky zastavil dřív než ona v snovém bloudění. Obdaroval ji krásnou orchidejí, kterou krátce předtím ukradl v recepci hotelu Esplanade. Požádal Moniku o ruku a sám k obřadu i svolil. Udělal krok dopředu právě včas – Monika se mu vrhla kolem krku a tak aspoň zabránil pohledu na sebe, ve kterém se zjevil vítězný škleb. Díval se totiž na stěnu bytu, na které visel obraz, který ho dráždil již delší dobu.

Monika, profesí krejčová, neměla tušení, že na bílé zdi visí rodinný klenot, originál od Julia Mařáka. Tudíž na skobě je i hodně peněz. Robert totiž o výtvarném umění věděl hodně. Byl to kšeftsman se vším všudy. „Přála jsem si svatbu, a teď to slyším přímo od tebe,“ špitla rozrušeně a v objetí nepolevovala.

Rázný konec vzal Robert do své režie. Využil romantického blouznění své oběti, a druhé klíče od jejího bytu přece jen získal. Obraz od Mařáka tak brzy změnil majitele, Monika změnila názor na muže v uniformách, a z korvetního kapitána byl chudáček v mundúru ruzyňského mukla, který svlékl až za hodně let. A to za armádu podvedených žen, prodané cennosti a falešné osobní doklady. To pak soudce nějaký ten paragraf vždycky s radostí najde.

PETR STROMPF