Prudce otevřel dveře. Karlova ústa, připravena vychrlit lavinu nadávek, zůstala údivem otevřená. Na chodbě stála žena. S pekáčem buchet v ruce. A zírala neméně překvapeně. „Ale tady by měla bydlet…,“ špitla do prostoru. „Myslíte paní Burešová? Ta už je přes dva roky na pravdě boží. Teď tu bydlím já,“ opáčil Karel a jeho grimasa už tak nepřátelská nebyla. „Vidíte, a já si myslela, jak si na buchtách zase pochutnáme. Bureška mě dovedla vždycky překvapit. Kdo by se nadál, že až se vrátím ze zahraničí, tak tady ta holka nebude,“ nepřestávala žena nešťastně kroutit hlavou. „Jestli vás to neurazí, kávičku uvařím a na sladký si mě taky užijete,“ prohodil dobrácky Karel. Žena se na něho podívala, pak na pekáč a… „Vracet se s nimi rozhodně nebudu.“

Chtěli být obletováni


Po kávě přišla na řadu láhev vína, pak opět kávička a žena se představila jako opuštěná vdovička Bertička. Karel jen udiveně několikrát naprázdno polkl, kde všude ta vdovička po světě se svým nebožtíkem harcovali. Rozuměli si dobře, protože řeč stočili na tehdy spřátelenou Libyi, kde Karel pracoval jako letecký mechanik. A názvy jako Al- Alamein nebo Tobruk byly v jejich slovnících natolik samozřejmé jako brzká dohoda, že příští buchtová žranice už bude z Karlovy domácí trouby. Pochopitelně za bedlivé asistence sličné Berty, které nějakých sto kilo váhy nebránilo v dalším tahu na devizové trumbery, jakým Karel v tu dobu nepochybně byl.

Její milenci měli vždy jednu bezvýznamnou chybičku, na které pak stavěla svou další strategii. Staří mládenci totiž chtěli být obletováni a třeba i za cenu své vlastní režie. Tuto sňatkovou podvodnici, svého času bílou vránu v mravnostních deliktech, penízky těchto pánů zajímaly pochopitelně nejvíc.
Sehnat potřebné informace o existenci a pohybu jejích „pokladniček“, jak své potenciální sponzory v duchu nazývala, pro ni nebyl problém. Ten u Bertičky nastával vždy doma – jak svého manžela zase přesvědčit, že dva tři měsíce odloučeného života oběma jen prospěje. Povedlo se a Berta mohla z Karlova konta začít pumpovat.

Výčitky? A z čeho?


Dlužno dodat, že byla typ korpulentní krásky, u které jste při tanci nevěděli, zda přemisťujete bojler nebo z jejího zamilovaného pohledu za chvíli upadnete do hlubokého bezvědomí. Svá četná kilíčka dovedla nosit s grácií monacké kněžny a se stejnou lehkostí pak odnesla vše, co měla oběť na spořitelní knížce. Řeči o svatbě slyšel Karel rád, však už bylo na čase. Chlap kolem čtyřicítky už není kluk, ani stařík, ale někdy vůl.

Představy sličné Berty o společném tanci v ráji Karel přijímal s blaženým pocitem. A tak se kuly se pikle o svatebních přípravách, a přišla řeč i na šaty. Pak na oblek a vůbec tyhle trachtace přece stojí spoustu peněz. A bylo by dobré je mít doma. Jasně že všechny, co Karel na knížce má, protože pak je odnesou tam, kde na ně čeká ten nejvyšší úrok. A to je pouze v její bance se zahraničním kontem, na které ona sahat kvůli termínovanému vkladu zatím nesmí. To pak bude výnos, až si budou moci za pár měsíců přilepšit! Karel nadšeně souhlasil s Bertiným nápadem, přetavený v manželské štěstí.

Ta se musela hodně ovládat, když za několik dní spatřila na stole téměř půlmilionovou hromádku bankovek. Zírala i na Karla s kytkou v ruce. Ihned ho vyšoupla z představy velkého dovádění na prostorném lůžku, a už Karla pakovala ze dveří, že ještě musí zařídit to, či ono. Běž si, chlapče, zatím na pivo! Zamávala mu z okna, a to už ji spatřil naposled. Vlastně se viděli ještě u soudu. Spolu s ním tam posedávalo několik dalších podvedených mužů, zarytě se dívajíce do podlahy soudní síně.

Berta Karlovi taky věnovala svůj útrpný pohled, a pak pohlédla na soudce. „Bavilo mě žít dva životy. Děti jsem mít bohužel nemohla, a tak jsem si chtěla všeho užít. Však on už ty moje malé žerty dycinky nějakej trouba zacvakal. Výčitky? Z čeho? Dyk se na všechny ty chudáky podívejte! Těch by si přece nikdy normální slušná ženská nevšimla,“ ušklíbla se v závěrečné řeči sličná Berta. Zda jí pohrdavý úsměv vydržel po celých sedm let žaláře, to už vyšetřovací spisy neuvádějí…


PETR STROMPF