Už delší dobu si představoval, jak nějakou ženu kouše do objemných prsou, řeže ji tam nožem a píchá špendlíky. Chtěl, aby to byla slušná ženská, co se mu bude bránit a křičet bolestí. Ale taky chtěl, aby ji slyšel naříkat jenom on… Trochu moc ideálů najednou, chtělo by se říct. Když jeho sny dozrály k vraždě, zardousil 66letou ženu.

Místo činu se nacházelo na Olšanských hřbitovech, v otevřeném prostranství hrobky rodiny Weselych. Kriminalistům, vedeným slavným majorem Zahrádkou, pomohlo, že Jaroslava Hrazdilová ze Žižkova měla u sebe občanský průkaz, pochyby neexistovaly ani o motivu činu: čerstvě potrhané kalhotky a podvazkový pás, tomu odpovídající zranění na pohlavních orgánech…

Jenomže smrt Hrazdilové nebyla prvním napadením starší ženy, shodou náhod přežila útok hřbitovního násilníka 82letá Zdena Zelenská. Mladík podsadité postavy a ruměnných tváří se na ni usmál: „Tak pojď, ty kurvo!“ Pak ji srazil na zem a rdousil. Zelenská předstírala, že je mrtvá, a ještě slyšela, jak muž spokojeně říká: „Máš dost, ty kurvo, viď?“

V tom se ale za zdí nečekaně ozvaly nějaké hlasy. Zelenská začala křičet o pomoc, muž ji uhodil pěstí a zmizel.

Zlom ve vyšetřování nastal po příhodě z února 1969, která připomíná tehdy oblíbené povídky pánů Šimka a Grossmanna. Nedospělé sestry Zalabákovy šly kolem hřbitovní zdi, na které seděl růžolící obnaženec a hvízdáním upozorňoval na své přirození. Brzy na místo přišla manželská dvojice, která nemravu znala. Když mu vyhubovali, deviant se rozplakal, seskočil ze zdi a utekl.

Léčba a kastrace

Václav Batěk se až příliš podobal muži, který napadl Zelenskou! Výslech nepříliš mluvného mladíka přinesl ovoce, přiznal všechno, včetně vraždy Hrazdilové.

Batěk uváděl informace z místa činu, které mohl znát jen pachatel: „Do hrobky jsem chodil masturbovat. Překvapil jsem tam nějakou starší ženskou, uchopil jsem ji za krk a svalil. Chtěl jsem jí sáhnout na přirození, vztekalo mě, že se brání. Udělal jsem se ještě, když sebou házela. Byl to nejsilnější pocit, jaký jsem kdy zažil!“

Po vyšetření zastavili znalci z odvětví psychiatrie a sexuologie Baťkovo trestní stíhání. Jako nepříčetný, ale zároveň velmi nebezpečný deviant putoval do bohnické léčebny, po pěti letech byl propuštěn. „Ženský mě nezajímají, tamto mě přešlo. Kastrace? Musel jsem, jinak by mě nepustili domů. Nejvíc je mi líto, že už nežije máma. Umřela na Štědrej den roku 1992. Přál bych si, aby žila. To bylo veseleji. ..“

Vyšel jsem do žižkovského večera s podivně smutným pocitem. Nojo, i vysloužilým vrahům a deviantům se stýská po mámě.

VIKTORÍN ŠULC