Detektivové sestavili časový snímek posledních hodin života Mertové: mezi šestou a osmou hodinou ranní byla u sebe v kanceláři, pak oznámila, že jde do skladu, pak za Vašákem, potom na hlavní závod. Do závodu už nedošla.

Rovněž Vašák se prý s ní nesetkal. Ze své kanceláře odešel asi v půl deváté a vrátil se do ní přibližně v poledne. To ovšem netěsnilo se svědeckými výpověďmi - jedna zaměstnankyně se dovolala na Vašáka ještě kolem deváté hodiny ranní, krátce na to už ale jiný pracovník telefonoval marně. Stejný člověk potkal Vašáka kolem desáté v areálu, vypadal prý zmateně.

Chabá vějička podezření, nicméně Vašák neuměl rozpor vysvětlit a po dvou dnech zapírání se doznal: „Kolem deváté za mnou přišla Mertová. Že prý potřebuje asi patnáct tisíc korun, ale nemám to chápat jako půjčku. Když jí ty peníze nedám, oznámí mé manželce, že já a Helena jsme milenci. Hádali jsme se, pak jsem ji prosil, ale ona se mi jenom smála… V tu chvíli jsem vzal ze svého stolu kladivo. Udeřil jsem ji do temene, z vlasů se jí začala řinout krev… Já se lekl, uchopil jsem volně ležící šňůru od telefonu a utáhl kolem jejího krku pevný uzel.“

V tomto okamžiku se případ dostává ke druhému vrcholu: ponurou senzaci kolem nálezu těla přebíjí chytrost pachatele. Vašák stál nad mrtvolou a chvilkový zkrat v psychice jinak bezúhonného člověka se změnil v propast, která pohltí jeho klid, postavení a budoucnost. Co teď?

Pomalu se mu vracela rozvaha. Dokázal přesně analyzovat svoji situaci: pokud se mu podaří odstranit mrtvolu z kanceláře, nepadne na něj žádné podezření. Rychle tedy uklidil stopy zločinu, mrtvolu Mertové obalil velkou igelitovou fólií, posadil ji na ledničku, zatáhl závěs a odešel. Aby si upevnil alibi, absolvoval kolem poledne jednání ve své kanceláři s personalistou - i s mrtvolou za závěsem!

Brzy ráno, dlouho před začátkem pracovní doby, odjel do Kabla. Mrtvole odřízl nohy pod kolenem, tělo pak s dalšími předměty ze své kanceláře, například sedací soupravou, vynesl ven. Vzhledem ke stavebním úpravám vypadalo vše věrohodně, v blízké vrátnici nikoho neudivilo, když Vašák „cosi podlouhlého“ v dece uložil do kufru auta…

Jestliže se Vašákovi téměř geniálně podařilo zastřít stopy vraždy, zradila ho psychika. Přece jen nebyl rozený zločinec a pod tlakem otázek zkušeného týmu kriminalistů se zanedlouho zhroutil.

Doznání pro něj znamenalo velkou úlevu… Soud mu později vyměřil pouhých deset let vězení.

VIKTORÍN ŠULC