Neměl mnoho času. Musel jednat co nejrychleji! Táhl své břemeno balkonovými dveřmi na dvorek k autu. Nastartoval a rozjel se směrem k lesu. Byla to tichá, opatrná jízda, za žádnou cenu nechtěl vzbudit pozornost spících sousedů. A pak – pohřební vozy vždycky jezdí pomalu a tiše.

V historii našeho soudnictví výjimečný případ se odehrál na jižní Moravě. Vše začalo banální lapálií. Rozvodové líčení manželů Gustíkových u okresního soudu bylo v říjnu 1995 krátké. Nedostavila se totiž navrhovatelka Karla. Její manžel, 20letý Jozef, jen krčil rameny: „Včera ještě tvrdila, že se k soudu chystá!“ Pak se rozjel kolotoč varovných signálů, který znepokojil především Karliny rodiče. Ještě v den zmarněného přelíčení bylo nalezeno auto, kterým měla mladá paní odjet k soudu. Stálo jen pár kilometrů od jejího bydliště, opuštěné a nezamčené, s klíčky v zapalování.

Jozef Gustík přistoupil k manželčině pohřešování dost laxně: „Nevím, kde může být. O syna se postarám.“ Nejevil snahu oznámit pohřešování své manželky policii.

Koncem října tak učinil Karlin otec: „Noc, kdy dcera zmizela, parkovalo zeťovo auto na dvoře. To bývá výjimečně. Dále mi není jasné, jak by se dcera dostala ke klíčkům. Zeť je nosí stále u sebe.“ A pak vyhodil do protokolu svůj hlavní trumf, že Karlino zmizení nelze brát na lehkou váhu: „Hrozně milovala svého malého syna! Nikdy by bez něho z domova neodešla!“

Vyslechnut několikrát byl logicky taky manžel. Popsal počátek vztahu a sňatek v roce 1993, postupné ochlazování vztahu. Existoval i dopis, ve kterém Karla napsala svému milenci: „Musím věčně poslouchat ty jeho řeči. Sotva klapne hubou, musím si jít někam ulevit, nebo bych ho musela praštit.“

Jozef Gustík spáchal v létě demonstrativní pokus sebevraždy požitím medikamentů. Pokus mu vynesl pobyt v psychiatrické léčebně. Když se vrátil, bylo manželství definitivně v troskách. Jak vypovídal Gustík o kritickém večeru? „Kolem 23. hodiny jsem se vrátil z restaurace. Manželka se dívala na televizi. Mluvili jsme spolu jen krátce, týkalo se to zítřejšího soudu. V noci mě probudil synův pláč. Manželka v pokoji nebyla. Postaral jsem se o syna a znovu usnul. Manželku jsem nikde neviděl, domníval jsem se, že si vzala moje auto a někam odjela.“

V listopadu 1995 pátral nad dotyčnou moravskou obcí vrtulník s termovizí, reagující na teplo rozkladných procesů, kterým musí projít každá lidská nebo zvířecí mrtvola. Let skončil bez pozitivního nálezu, nicméně Karliným rodičům neušla Jozefova nervozita. Týden před vánočními svátky se Jozef Gustík odstěhoval ke kamarádovi do sousední vesnice.

Druhý den zjistila matka pohřešované ženy následující věc: „Svlékala jsem povlečení z deky, kterou zeť užíval. Zjistila jsem, že na dece je část potahu vystřižena a vystřižené místo je začerněno!“ I tak zůstaly na dece droboučké stopy krve. Jak prokázala expertíza, krev nemohla patřit Gustíkovi.

(pokračování příště)

VIKTORÍN ŠULC