Filozofové se odedávna přou o to, zda je člověk ve svém životě a jednání více předurčen svými vrozenými dispozicemi, či spíše situacemi a prostředím, v nichž žije.

Zejména v případech duševně stigmatizovaných pachatelů míváme pocit, jako by takový jedinec byl již od narození osudem určen pro kriminální dráhu. Problémy s přizpůsobováním se obecně sdíleným normám společnosti mívají zpravidla již od školních let či dospívání. Další léta svého života pak tráví opakovaně ve výkonu trestu či na psychiatrii. Vrátí-li se na čas do normálního života, spáchají zakrátko další zločin.

Vnucuje se závěr, že takový jedinec není schopen žít v lidské společnosti a respektovat její pravidla a že jediným racionálním řešením je jeho trvalá doživotní izolace. Život a „kariéra" duševně stigmatizovaného pachatele připomíná řeckou tragédii, spějící nezadržitelně a neodvratitelně ke zlému konci.

Nyní se společně pokusme přenést do míst, kde se podobná tragédie odehrála.

Stala se před několika lety v Pardubicích. Sedmiletý Roman se tehdy nevrátil odpoledne s ostatními sourozenci z ulice domů. Rodiče, kteří jej zpočátku marně vyhlíželi, se rozhodli chlapce sami hledat. Neurčité obavy však postupně vystřídal strach a nakonec se obrátili o pomoc na policii.

Začala rozsáhlá pátrací akce, na jejímž konci bylo v pozdních nočních hodinách nalezeno chlapcovo bezvládné tělo…

Operační důstojník, informovaný o celém případu, na místo okamžitě vysílá hradeckou „mordpartu". Venku se začíná pomalu rozednívat.

Policejní vozidla zastavují před dvoupatrovým činžovním domem, před jehož vchodem se pohybuje již několik pardubických kriminalistů a uniformovaných policistů. Kriminalisté spolu s vyšetřovatelem a soudním lékařem vstupují do ponuré chodby, odkud po sešlapané dlažbě procházejí až ke tmavému schodišti. Silně znečištěné schody, které jsou lemovány kovovým zábradlím, se stáčí do sklepních prostor domu. Všude opadává omítka a na vlhkých stěnách se tvoří plíseň. U jedné ze sklepních kójí mezi úlomky dřeva, uhelným prachem a hlínou spatřují policisté na zemi mrtvolku dítěte.

Již na první pohled je zřejmé, že zde došlo k nejtěžšímu zločinu. Na všechny přítomné doslova dýchá atmosféra celé tragédie, kterou podtrhuje zejména prostředí, do kterého vrah dítě zavlekl.

Vraždy dětí patří nesporně k nejotřesnějším zločinům vůbec. Jakmile jednou zhlédnete třeba jen snímky z míst činu, nikdy už na ně nezapomenete. Právě tyto případy dokáží doslova vybičovat kriminalisty až na samý vrchol jejich úsilí ve snaze tyto trestné činy co nejdříve vyřešit.   (pokračování příště)

Lenka Burýšková