(pokračování z minulého týdne): Zatímco soudní lékař s kriminalistickými techniky ohledával místo činu, kriminalisté začali shromažďovat veškeré informace o oběti a prostředí, ve kterém žila.

Skutečnost, že pachatel nevnikl do bytu násilím, nenechala nikoho na pochybách, že oběť svého vraha znala.

Důvěřovala mu, a proto  bez obav otevřela. Na místě samotné tragédie nebylo navíc možné přehlédnout neobvyklý počet bodných a bodnořezných ran, které vrah oběti 
zasadil.

Způsob a intenzita, kterou byl útok veden, napovídaly mnoho nejen o jeho pachateli, ale i o útočné zbrani.

Jedna z indicií, které přikládali přítomní zvláštní důraz, byl fakt, že oběť měla přikrytý obličej kusem látky. Jako by pachatel poté neunesl pohled na její nešťastný výraz ve tváři.

U mnoha případů vražd je dále zřejmé, že útočník, který oběť napadl tupým předmětem nebo nožem, nezabrání tomu, aby se alespoň trochu neumazal do krve. S tímto faktem souvisí především skutečnost, že kriminalisté musejí být schopni vyhodnocovat usvědčující materiály a údaje takovým způsobem, aby s nimi obstáli u pozdějšího důkazního řízení.

Přítomný technik proto věděl, že je nezbytné zajistit kromě otisků a stop na místě činu především oblečení, které měl vrah v době útoku na sobě. Kriminalista – psycholog se snažil naopak vžít se do pocitů oběti i pachatele a pochopit, proč byl zločin proveden právě tímto způsobem. Střípky mozaiky začaly do sebe pomalu zapadat.

Paní Eva, třicetiletá invalidní důchodkyně, bydlela v činžovním domě ve společné domácnosti se svou babičkou, které byla soudem svěřena do péče.

S nikým se častěji nestýkala, sama nikam po setmění nechodila a byla spíše nedůvěřivá. Obě ženy si převážně vystačily samy.

To říjnové dopoledne, kdy však zůstala sama doma, se jí stalo osudným. Babička ten den odjela do nedalekého města s tím, že se zanedlouho vrátí. Vnučce však ještě připomněla, aby se zamkla a nikomu neotvírala.   (pokračování příště)

Lenka Burýšková