František Behár byl výjimkou. Tedy než odešel na věčnost. Polovičku svého života totiž strávil za mřížemi. Fešácké kvádro vyměněné za vězeňský mundúr, to se mu samo sebou moc nelíbilo, a tak jednou z lochu utekl. Bylo to navíc v politicky třeskutých padesátých letech minulého století, a u jiných muklů si Behárova troufalost vysloužila uznání – utéct bylo tenkrát skoro nemožné. Nicméně Behár na svobodě vskutku nezahálel, a hned si obstaral ženskou. S životem sňatkového podvodníka se opět mohlo začít.

Zase bude jinak…

Byl především hezoun, a když se na ženskou podíval, buď chtěla hned roztrhat oddací listy, nebo představu, že by Behára už nemusela nikdy potkat. On sám měl bezva fintu, jak se jednou denně dobře najíst a mít k tomu ještě dvě tři soulože zadarmo. K tomu potřeboval pouze zkroušený obličej a lavičku v parku, na které seděl a usedavě plakal. Slzy ronil tak přesvědčivě, že co chvíli vzbuzoval ženskou zvědavost. Pak už to šlo jak na drátku, a ráno od své jednorázové známosti odcházel plný optimismu a s několika bankovkami v kapse.

Razil svou teorii, než narazil úplně. Že na cizí korunu on přece rozhodně hledět nemusí. Však zase nějak bude. A bylo. Jistá vdovička Eva Havránková z Nuslí měla od roku 1945 v Americe švagra, kterého ovšem nikdy neviděla. Když se Behár tuhle zajímavost dozvěděl, nelenil a pořídil si další informace.

Takto vyzbrojen zazvonil u mladé vdovy s širokým úsměvem, že je Jan Havránek, který teprve nyní po získání amerického občanství mohl přijet domů.

Prokázat se příslušným dokladem? Legrace – na to sehnal komplice v první lepší vinárně a falešný doklad byl do večera hotov. Brzy zaujal místo u stolu i lože, čemuž byla vdovička Evička velmi nakloněna. Behár o sobě rychle vypustil fámu, že je úspěšný americký podnikatel. A přidal hlasité postesky, že v Čechách dlouho trvá převod prašulek z ciziny a zřízení účtu, na kterém by pak spustil potřebnou dolarovou kanonádu, když zde má s vdovičkou Evičkou své šlechetné úmysly.

Akční rádius? Od Aše k Tatrám

V padesátých letech mít dolary, to bylo nebeské království na zemi a tak znárodnění živnostníci a menší podnikatelé zpozorněli. Věřili mu. Tehdy bylo výhodnější vyměnit si české peníze za valuty na příslušné ambasádě, ale kdo by tam z našinců chodil, když by z toho mohl mít jen opletačky. Cizí státní příslušník a Američan k tomu, to už je jiné kafe. A tak si Behár nacpal kapsy korunami na dolarovou směnu. Stačil své „nastávající“ ještě sdělit, aby mu vydala veškeré své zlato a drahé kamení, které rovněž na ambasádě dobře zpeněží. Po Františku Behárovi se slehla zem. Tedy než peníze utratil.

Jestli něco Behár dobře uměl, pak přirozeně splynout s davem, jak o něm uznale hovořili uštvaní kriminalisté. Dával jim co proto, a kdyby nebylo ostnatých hraničních drátů, řádil by i v Alpách. I tak byl jeho akční rádius od Aše k Tatrám. A to i tam a zpátky během několika málo dnů. Proč ne, když Behár nyní fungoval jako šlechetný prodavač nedostatkových praček. Samozřejmě že si ho ženské předcházely, a nějakou dobu s mnohými na střídačku žil. Pračka bude, ale ne hned zítra, to dá rozum. Hlavně že bude, a tak mějte rozum, říkával důvěřivým hospodyňkám. Tenhle trik mu vycházel v celé republice a armádě kriminalistů už docházela trpělivost.

Bedna plná harampádí

Bodejť by ne, protože máslo na hlavě mělo i pár jejich ženušek, které už nechtěly postávat několikrát do měsíce u necek. Behár ke své veleúspěšné fintě potřeboval jediné - z prken sbitou bednu a spoustu reklamních nálepek. A taky navenek pedantickou přesnost nádražáka, který na úschovní lístek napsal předmět doličný. Tudíž pračku. S úschovním lístkem vyrazil mezi lidi. Spíše mezi ženy.

Velmi obratně stočil řeč na jejich neoceněnou a namáhavou práci v domácnosti, od které může ulevit jen těžko dostupná pračka. A je-li se ždímačkou, pak se ohýbání hřbetu u staromódních necek změní v bezstarostné čtení barevného módního žurnálu. A co si s pračkou počne chlap, který už jednu má?

Přece se jí chce zbavit, když mu omylem posílají druhou. Tak tady ji máte! A na důkaz svého tvrzení ukázal přepravní i úschovní lístek z nádraží.

Vždycky se nějaká kupující našla. Když předala Behárovi peníze, ještě toho fešáka i letmo políbila a už mu mávala, protože hodně spěchal. V úschovně si pak ta podvedená duše vyzvedla bednu plnou cihel a starého harampádí.

„Pro každého vepříka se hřeje voda,“ řekl soudci po téměř dvouletém pátrání, než stanul před muži v talárech. Podvedl, nebo „fyzicky i duševně obalamutil“ na šestapadesát žen za účelem vlastního obohacení, jak zněla část rozsudku na dvanáct let žaláře. Jeho památné prohlášení, že příště už sňatky nabízet nebude, protože se ožení raději ještě ve vězení, rozesmálo jak soudce, tak Behárovu obhájkyni. A šuškalo se, že prý za ním občas v neděli do pankrácké věznice potom docházela…

Petr Strompf