Na spáchání loupežné, nájemné, sexuálně motivované vraždy atd. musí mít člověk „náturu". To znamená, že pachatel obvykle vykazuje výrazný defekt struktury osobnosti, případně deviaci.
Naproti tomu prostou vraždu v afektu je schopen za určitých okolností spáchat kdokoliv z nás. Nikdo z nás nemůže předem vědět, kde jsou hranice jeho tolerance vůči pocitům úzkosti, pokoření a hněvu, a jak se bude po překročení těchto hranic chovat.
Tak, jak vzrůstá složitost života a nároky, které doba na každého jednotlivce dnes klade, přibývá projevů zloby a násilí i u těch, kterým nebývá agresivita vlastní, tedy u žen.
Typickými případy prostých vražd páchaných v afektu ženami jsou v kriminalistickém slangu tzv. „domácí zabijačky", to znamená činy, které jsou vyústěním vztahových problémů mezi manželi. Oběť se stává pachatelkou a pachatel obětí. Zoufalý akt násilí bývá lidsky pochopitelný, i když jej nelze ponechat nepotrestaný. Tragičnost situace zpravidla zvýrazňuje existence dětí, které rázem přicházejí o oba rodiče.
Iva a Roman žili ve společné domácnosti již dvanáctým rokem. Po svatbě bydleli krátce u rodičů, poté začali se stavbou rodinného domku v nedaleké obci. Z manželství, které bylo zpočátku spokojené, se jim narodily dvě dcery.
K zásadnímu zlomu v jejich vztahu došlo ve chvíli, kdy Roman začal požívat v nadměrné míře alkoholické nápoje. Stále častěji mezi oběma docházelo k ostrým hádkám, nezřídka i k fyzickým potyčkám, jejichž scénář byl v závěru pokaždé stejný – plačící zlomená Iva a alkoholem odrovnaný Roman.
Začátkem září roku šestadevadesátého se v jejich domku na Chrudimsku odehrála tragédie, jejíž následky rázem poznamenaly duše všech nejbližších po zbytek jejich života. (dokončení příště)
Lenka Burýšková
