400 kilometrů, 26 hodin aneb Cesta tam a zase zpátky

Mám sice jen horské kolo, ale dobré, a cíl také. Vlastně spíš bod obratu, cíl bude opět domov! Rozhodl jsem, že ze svého bydliště v Horním Bezděkově u Kladna dojedu na kole do Žamberka, k rodičům mé ženy, a druhý den se vrátím. Přesně 200 kilometrů tam, 200 zpátky.

Splnil si sen. Nadšenec zvládl etapu Tour de France na kole bez převodů a brzd

Zdroj: deníkRovnou říkám, že ten nápad nemohu obhájit jako rozumný. Má matka se o něm jasně vyjádřila jako o „nápadu muže ve středním věku, který si potřebuje něco dokázat“. A to ještě vynechávám pár nelichotivých adjektiv. Nabídl jsem jí, ať se na to dívá jako na fyziologický pokus, podobný těm, jaké na sobě prováděl Jan Evangelista Purkyně. Předem jsem však tušil, že celá akce bude, jak sportovci říkají, „hlavně o hlavě“, což si svým způsobem myslela i matka.

Jízdu jsem pojal puristicky, nesměla v ní figurovat pražská MHD, vlaky, ani chůze respektive vedení kola delší než pár metrů. Prostě jízda v sedle „od branky k brance“. Taky je poctivé říci, jak na tom jsem s cyklistickou kondicí; na kole nejezdím výkonově, ale přece jen o něco více než než rekreační cyklisté. Za letošek jsem do předminulé soboty mohl najezdit něco okolo 1000 kilometrů. Skuteční sportovci, byť amatérští, se nad touto hodnotou jistě ušklíbnou.

Sobota 17. 8. Start - Horní Bezděkov, 10.00

Vybaven dvěma rohlíky a chlebem se šunkou, dvěma Corny tyčinkami a dvěma litry vody vyjíždím z domova. Ač jsem to měl v plánu, nebyl jsem schopen dřív vstát. Den předtím jsem navečer posekal celou zahradu a v noci měl pocit, že se ráno nehnu. Slibný začátek. Nicméně, počasí mi přeje, je kolem 20 stupňů, pod mrakem, vítr žádný či maličko jižní, tedy z boku.

Tatra kolem světa 2 naváže na „jedničku“. Ale už teď je jiná

V Praze se pro kolaře už dost udělalo, ale zdejší motoristé je stále nepřijali jako plnoprávné účastníky provozu. Jednu další nepříjemnou zkušenost si připíšu hned na kraji města, ale paradoxně mě to probere, zbystří smysly a prokrví údy. Jízda přes Prahu ale nemá rytmus a tempo, byť´v mém podání spíš „andante“. Stabilnější režim – rychleji (na rovině a v mírném klesání) a pomalu (v mírném táhlém stoupání) – nasadím až na silnici č. 12 vedoucí do Kolína. Po nějakých 50 kilometrech jízdy mě chvílemi brní v prstech, ale na to jsem zvyklý, brnění zase odezní.

Jsem „kochací“ typ cyklisty, pozorování okolí navíc při dlouhé cestě funguje jako psychologická podpora – prostě se jede a o nic nejde. Bohužel zrovna jízda do Kolína, který stojí v pěkné rovině, moc úchvatných výhledů neskýtá. Vstřícná pozornost vůči krajině se také s porcí ujetých kilometrů pomalu vytrácí. A končí, když padne tma.

Celou reportáž si přečtěte v sobotním magazínu Víkend, který je součástí regionálních Deníků

Dále se v magazínu Víkend dočtete:

- Fotoreportáž: Cesta za půlročním sluncem
- Historie porna: Války přinesly i sexuální převrat
- Křížovky, sudoku a soutěže o hodnotné ceny